Dubliňané / Portrét umělce v jinošských letech přehled

10.10.2018

Do Dubliňanů jsem se pustila nejdříve anglicky, ale vzhledem k tomu, že pro mě bylo trochu utrpení povídky číst, rozhodla jsem se číst knihu zároveň i v češtině. Což nakonec nějak příliš nepomohlo. Chápu, jaký měl autor těmito povídkami záměr a říkám si, že možná někdy dojdu do stádia, kdy budu na Dubliňany pohlížet z úplně jiného úhlu. Ale teď to pro mě byly povětšinou povídky, které mě ničím nezaujaly a nudily mě svou nedějovostí.

Po tomto rozčarování z Dubliňanů jsem na Joyce však nezanevřela a naopak se hned pustila do jeho dalšího díla - Portrétu umělce v jinošských letech. A musím říct, že jsem byla mnohem příjemněji překvapena. Zůstává faktem, že Joyce je náročný autor a jeho díla rozhodně nepatří do oddechové četby, ba právě naopak. V Portrétu si musíte zvyknout především na volný tok myšlenek, který může být místy trochu zmatečný, a často dlouhé filozofické pasáže zabývající se především církví, vírou nebo uměním. Příběh se zabývá dospíváním Štěpána, u kterého detailně sledujeme především jeho nitro, jeho obrodu a změny myšlení a postojů. V poslední části knihy je čtení trochu namáhavější a únavnější než zpočátku, ale například takové kázání o pekle bylo velmi skvěle (a děsivě detailně) vykreslené. Možná mi Štěpán v něčem trochu připomínal Emila Sinclaira z Hesseho Demiana.

Někdo říká, že je Joyce přeceňovaný spisovatel. Já si to nemyslím. Myslím si, že je to náročný spisovatel, který se soustředí víc než na čtivost, na přesnost myšlenek, které chce vyjádřit, což z jeho psaní činí ne úplně přístupná díla, no rozhodně toho mohou čtenáři spoustu dát, pokud si dá tu námahu s jejich čtením a snahou o pochopení.