Dům na skále 2: Církev bojující : 1950 - květen 1960 přehled

09.07.2022

„Při výsleších odmítala sestra Zdenka (dnes už blahoslavená S. Zdenka Cecilie Schelingová, 1916-1955) prozradit jakékoliv jméno, byla proto podrobena krutému mučení. Později o tom vypověděla: ‚Odvedli mě do místnosti, v níž byla velká nádrž s vodou. Můj vyšetřovatel mě popadl tak, jak jsem byla oblečena, hodil mě do vody a držel mi hlavu pod vodou. Až když jsem se dusila a popadala vzduch, vytáhl mě za vlasy. Když jsem na jeho otázky zakroutila hlavou a řekla ne, znovu mě strčil do vody. A udělal tak asi desetkrát.‘ Za její mlčení se mstili tak, že jí při výslechu svázali ruce, strhli z ní šaty a vytáhli ji na skobu upevněnou na stropě. Pak ji obstoupili tři muži s obušky v ruce a mlátili hlava nehlava, dokud neupadla do úplného bezvědomí.“

Nijak literárně uchvacující čtení tahle kniha nenabízí, je to celé spíš ubíjejícím způsobem monotónní a monotematické, jak se pořád dokola opakují osudy kněží, řeholníků a řeholnic. Podle stále stejného scénáře. A vyvolávající ve mně stále stejný pocit zlosti a bezmoci nad tím, jak je prostě někdy člověk naprosto bezhlasým a aktivity zbaveným aktérem vlastního života.
Velkou nechuť jsem zažíval při obsáhlých citacích z policejních a soudních archívů, a zvlášť silný pocit odporu pak měl u ukázek z dobového komunistického tisku. Jistě, schopnost obracet realitu vzhůru nohama máme nějak všichni a je součástí každé doby – ale tak radikálně zaměňovat dobro za zlo, pravdu za lež… Křehkost a zranitelnost člověka, který si je třeba i jist sám sebou a svým postojem, ale proti orwellovské mašinérii zůstává němý, ta ve mně vyvolávala silné pocity úzkosti a nevolnosti – i s vědomím toho, že na mnoha místech světa se jedná o aktuálně žitou realitu.

Kniha předkládá události sledované dekády velmi objektivním způsobem, není to tedy čistě oslava hrdinných křesťanských mučedníků (přestože pocit hrdosti a obdivu ve mě při čtení ve vztahu k vězněným a jinak týraným představitelům církve převládal). Je tak možné se i poučit z chyb a minulých špatných rozhodnutí, třeba ohledně ošemetnosti vztahu „oltáře a trůnu“. A snad si něco odnést i do promýšlení vlastního osobního života, do rozhodování o tom, co je a co má být v našich životech středem naší osobnosti.

„Ještě více opatrnosti při výběru kandidátů kněžství, a to jak po stránce mravní, tak po stránce intelektuální. Běda, pojí-li se chabost rozumová s třtinovitostí mravní. V dobách, jako jsou naše, dochází pak k pohoršení a katastrofám. A je osudem kněze, že vlastním pádem strhuje mnoho jiných.“
(Adolf Kajpr, 2.6.1946)