Dům plný přízraků přehled

Musím rychle tuhle knihu vychválit, když vidím, jak špatně se zapsala zatím u jediného hodnotitele....Vůbec nechápu, že se mu nelíbila.
Je to brilantní kniha plná nonsensu a paradoxu, přímá kritika byrokratického systému, oslava nadpřirozena, které nás tak přirozeně prostupuje. Jestli jsem byl rozpačitý z Bizarních povídek Olgy Tokarczukové, tak to proto, že jim právě chyběl ten zostřený břit vidění, jaký má pan Valton. On vypráví své mikropříběhy tak, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě a přitom se tam dějí skrze drobně posunuté maličkosti velké věci. Divák v divadle se dívá na krásný balet a líbí se mu to tak, že začne lítat (to je samozřejmost). krouží si nad jevištěm a dopadne na něj. Představení se přeruší a pak už má jenom opletačky s tím, proč narušil představení, co zamýšlel a co je to vůbec za podvratnou činnost to létání. Ale on prostě jenom lítat chtěl! Jak přirozené! To je příklad (a trochu spoiler) jedné z 18 povídek.
Samozřejmě, že jsou jako v každém výboru silnější a slabší povídky, ale princip je stejný. S naprostou nadsázkou a humorem se Valton dívá na realitu každodennosti (je třeba vědět, že v perestrojkovém Estonsku, resp. Estonské sovětské socialistické republice) a svými paradoxy nahlíží na různá drobná zvěrstva našich životů. Každá z těch povídek by byla na film. Jsou to holdy vytrvalosti, vůli, osobitosti, tužeb, zálib, které jsou sice velmi konkrétní a mnohdy zvláštní, přitom mají všeobecnou platnost. Mám pocit, že skrze tyto mikroparadoxy se mu daří pojmenovávat to podstatné, jako se to dařilo Istvánu Örkénymu v Minutových groteskách.
Nechci opravdu spoilerovat a proto se omezím na to, že zatímco některé povídky jsou téměř hororové (Strašidlo, Tvoření, Čarování, Návštěva za slunovratu), jiné postavené na naprosté absurditě přežití v systému (Průvan, Sud, Bdělý Karlíček - o chlapovi, který smysl života vidí v tom neustále psát hlášení a to sama na sebe), další skupina jsou povídky o neschopnosti byrokracie (Muž se zeleným batohem, vysvětlení dekódovače myšlenek) a ještě další jsou až surrealistické, nebo se zárodky sci-fi (Dům plný přízraků). řada povídek je postavena na komické situaci, zcela konkrétní, kterou je "třeba" nějak řešit, přitom jednajícím osobám přijde přirozená (Průvan, Muž se zeleným batohem, Sud, Když končí sny, Divadelní hra, Spirituál a Skutečno).
Jsem nadšený. Ta lehkost, ta ostrost vidění a přesnost pojmenování skutečnosti - Valton je skutečný mistr zkratky a krátkosti. Za mne je úplně nejlepší povídka Maják, která není tak legračně paradoxní, ale dokázala pojmenovat nezachytitelnou změnu, kterou projdou oba hrdinové (manželský pár), která je ale navždy změní - jak každého z nich, tak i oba jako pár.
Knihu jsem našel v knihobudce před dvěma lety a teď jsem si ji tak letně maně vzal k ruce. Slupl jsem ji jako malinu a povíval se, jestli pan Arvo Valton ještě žije. A zůstal jsem v šoku - zemřel před 14 dny, ve věku 88 let!