Dvojí rozmlouvání o jazyku českém přehled

15.03.2023

Uvnitř mě jsou dva vlci
(Slavomil a Protiva)

27.03.2020

„V jazyku je naše národnost.“

Už na základce jsem v čítance hltala pasáž z „Rozmlouvání" tak často, že jsem se ji naučila slovo od slova zpaměti. Na oba dialogy jsem se vrhla na střední škole (ač jsme je na seznamu předepsané četby neměli): z náklonnosti k Jungmannovi a vášnivé lásky k národnímu obrození. Buditelská atmosféra, která z nich čiší, ve mně rozdmýchala euforii, podkreslenou ještě tóny Smetanova „Vyšehradu". Uznávám, že jsem možná cvok (do obrození), ale nejsem v tom sama; a vědecké lásky nebývají o nic racionálnější než jiné lásky.

Jungmann měl neodolatelný smysl pro humor. Také se mi líbil nápad situovat rozhovor do jakéhosi antického zásvětí, evokujícího samozřejmě dialogy Platónovy (však autorova školní výchova byla vlastně klasicistní a antikizující). Ale nejvíc mě rozjařil a povznesl konec prvního dialogu. Kladná německá postava! V obrozenské literatuře!
Jistě že diskusní partneři, Veleslavín i poněmčilý Pražan Bohemarius, jsou postavy vysoce symbolické, ale vůbec nejsymboličtější je právě onen Němec, který přichází v závěru. Jungmann jím tlumočí naději, optimismus, ideál, ba přímo logiku dějin, božský princip a světový řád, který Čechům nedá zahynouti. Je to herderovec mluvící o „německém štěpu", vyslanec německého národního probuzení, které bylo avantgardou toho českého; bytost kultivovaná a prozřetelná. Právě Němec tedy konejší Veleslavína-vlastence a Němci také náleží závěrečná replika tohoto arcivlasteneckého dílka.
Dojalo mě to proto, že to byla teprve druhá kladná zmínka o Němcích, kterou jsem v české literatuře našla. Za to Jungmannovi odpouštím, že nazval němčinu „štěkavou a chrochtavou".