Ještě pořád můžeme tančit přehled
Mína Krejčí
Kniha Ještě pořád můžeme tančit je veselým i smutným vyprávěním o životě české emigrantky, která pracuje v ústavu pro přestárlé v Austrálii. V dobře zajištěných penzionech vše funguje správně a racionálně, jediné, co se tomu vymyká, jsou stárnoucí či přímo stará umírající těla rezidentů. Jejich jednotlivé příběhy se setkávají na stránkách knihy s krátkými úvahami a osobními příběhy. Čtenář v nich může nalézt pozitivní lidství, jež autorka prokládá ironií a jemným, občas černým humorem. Drsný a upřímný autorčin pohled na život v pozdním věku omilostňuje naděje, že jednou všechno tělesné trápení skončí, že i když jsme nemohoucí a blíží se náš konec, můžeme se smát a třeba i tančit...... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Ještě pořád můžeme tančit. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Ještě pořád můžeme tančit v seznamech
v Přečtených | 4x |
ve Čtenářské výzvě | 1x |
v Chystám se číst | 2x |
v Chci si koupit | 2x |
Mimořádně silná knížka zahrnující drobné vzpomínkové, reflexivní a autobiografické prózy prokládané úspornými, prozaizovaným tónem nesenými verši (ty jsou podle mě slabší než ostatní žánry v knize zastoupené) a v neposlední řadě vynikajícími autorskými fotografiemi je takový malý gesamtkunstwerk.
Tematicky se točí především kolem autorčiny práce v pečovatelském domově v Austrálii, ale dotýká se též cizinectví a cizosti (v intimním životě, manželství, ale i tamní krajanské komunitě). Přimíseny jsou dojmy z pozorování přírody a živých tvorů (navzdory tomu, co si o divoké, exotické a jedovaté Austrálii představujeme jde především o přírodu v domě, na zahradě a v nejbližším okolí: mravenci, švábi, pavouci, žáby), jež mnohdy nabývají platnosti jímavých symbolů a podobenství. Celé je to silně osobní a existenciální, o čemž se asi nelze rozepisovat, to se musí přečíst a zkusit prožít alespoň takto na dálku, nad řádky a snímky. A navíc psané jazykem, na němž není patrná ztráta kontaktu s českým prostředím a češtinou (přitom autorka žije v Austrálii přes 20 let!) a který tu a tam roztomile prozradí autorčin havířovský původ. Redakce knihy proběhla vzorně, snad jen interpunkci bych občas řešil šťastněji.
Je mi líto, že tato próza poněkud zapadla. Snad je to způsobeno neblahým českým čtenářským a zčásti i kritickým nešvarem zaměřovat se primárně na počiny velkých, ekonomicky silných a vlivných nakladatelství z Prahy, maximálně z Brna, jež dovedou své produkci zaplatit patřičnou reklamu. Knížka Míny Krejčí by si totiž zasloužila mnohem větší pozornost, čtenost a klidně i nějakou tu literární cenu.
Dvě kratší ukázky, víceméně namátkou vybrané, protože výborná je celá kniha:
Hřiště, cihlová zeď
Muž zarputile vykopává proti zdi balón,
chytá jej, odražen, opět vykopne.
Na uších má sluchátka,
poslouchá nahraný potlesk,
pohání ho to k lepším výkonům.
(s. 29)
---
Merna
prázdně zírá na vypnutou televizi.
„Chceš ji zapnout?“ ptám se každý večer, pokaždé odpoví: „Ne.“
Dnes jsem se zeptala jinak: „Proč máš televizi, když se na ni stejně nedíváš?“
Ona na to: „Abych vyplnila roh. Nemám ráda prázdno.“
(s. 84)