Ekonomické bajky pro studované i laiky přehled

19.01.2024

Jednoduchá a zábavná forma. Doporučuji.

21.07.2021

Kniha kritizuje keynesiánství, marxismus a další věci a zastává se „svobodného“ trhu a soukromého majetku. Keynesiánství přitom nevyvrací, ale jen papouškuje teze, které keynesiánství už dávno vyvrátilo. Na nic nového autor knihy nepřišel a nic nevyvrátil, ale tváří se, že ano. Pokud někdo o keynesiánství nic neví, může to autorovi uvěřit. Problém je v tom, že keynesiánství je složitější. Platí zde známé rčení, že na každý problém existuje elegantní, jednouchá a špatná odpověď. A tato kniha je důkazem, že lidé takovým odpovědím věří. Autor ekonomiku popisuje na ostrovní ekonomice, která má velmi málo lidí a žádný kapitál. Vysvětluje například, že pokud si někdo může vyrobit lepší nástroj na rybaření, mohou to udělat i ostatní a také to, že tento nástroj nemá půjčovat ostatním, protož by mu ho mohly poškodit. Jenže to absolutně neodpovídá skutečné ekonomice. Každý si sice může vyrobit jednoduchý nástroj na rybaření, ale jen málokdo si může podobně postavit například automobilku nebo firmu na výrobu počítačů. Navíc ve skutečném světě už všechny rybníky a pozemky někomu patří a v mořích ryb kvapem ubývá, takže ani ten nástroj člověku moc nepomůže. Pokud kapitál naroste do určité míry, systém funguje naprosto jinak než primitivní ekonomika. Takovému kapitálu už nejde konkurovat tím, že se na jeden den uskromníte – ani tím, že se uskromníte do konce života. Navíc se zanedbává, že pokud máte kapitál, likvidujete konkurenci a můžete levně skoupit její majetek a kapitál. Autor dále ukazuje, že pokud někdo vymyslí něco nového, ostatní to okopírují a tím si pomohou také. Jenže tak to ve většině případů nefunguje. Pokud někdo něco vymyslí, získá kapitál na rozvoj a tím se roztáčí kruh možností investovat a možností porážet konkurenci. Kapitál se rychle rozvine o takové složitosti, že jeho kopírování je pro jednotlivce bez kapitálu téměř nemožné. Kopírují už jen majitelé kapitálu mezi sebou, ostatní jsou vyloučeni (až na pár výjimek, které se slavně ukazují jak důkaz, že ono to jde – tyto výjimky jsou však prakticky naprosto zanedbatelné). Navíc bychom mohli argumentovat tím, že autor vlastně popírá smysl patentů – ty na jedné straně podporují rozvoj tím, že umožňují zisk těm, co něco vymyslí (nebo spíše těm, kteří mají peníze a mohou si zaplatit inteligentnější lidi než jsou oni sami, protože přiznejme si, že například vědci, kteří jsou zpravidla inteligentnější než podnikatelé toho zpravidla moc nevydělají), ale na druhé straně omezují možnosti šíření myšlenek, stejně jako snaha firme svoje vynálezy utajovat – tento problém autorovi zcela uniká. Stejně nelogická je i myšlenka, že půjčky budou fungovat, pokud je lidé budou dělat tak, jak se jim zlíbí. Půjčky jsou riziko a aby společnost fungovala, musí riziko podstupovat. A lidé si musí půjčovat i na riskantní věci. Díky tomu ale buď budeme opatrní, což znemožní progresivitu ekonomiky, nebo budeme riskovat a mnoho dluhů zůstane nesplaceno, což bude mít za následek dluhové otroctví nebo alespoň přehnanou akumulaci u těch, kteří půjčují (pokud tedy budeme trvat na známé tezi, že půjčky se musí splácet, na které autor samozřejmě trvá). Autor sice uznává, že podnikatelské záměry nemusí vyjít, ale pak ve všech jeho bajkách jako zázrakem vše vychází. Podnikatelé jsou slušní, pokud si půjčí, vždy vrací, protože vždy vydělají. On tomu vážně někdo věří? Kniha možná vysvětluje fungování ideálního primitivního kapitalismu, ale její poznatky se opravdu hodí pro zaostalé ostrovní ekonomiky, nikoliv pro vyspělé společnosti žijící v době globalizace. Tím, že autor považuje řešení vhodná pro zaostalé ekonomiky jako globální lék na všechno, se kniha stává demagogickou a nebezpečnou. Autor dále zastává myšlenku, že volit mají jen ti, kdo platí daně. Představte si, jak by to dopadlo v krizi, kdy bude většina lidí nezaměstnaných – ti, kteří si zaměstnání udrží, nebudou chtít pomáhat těm, kteří je nemají, proč by dělali na ostatní, že. Tím poklese poptávka a zvýší se počet nezaměstnaných a spirála může jet dál. Nehledě na to, že od takové myšlenky je už jen krůček k tomu, aby ti, kdo platí větší daně vedli měli větší platnost svého hlasu. Jedno procento lidí vlastní více než dvě třetiny majetku – údaj z roku 2020 (a zisky, a tedy daně mohou být podobné, pokud zanedbáme to, že bohatí lidé se daním vyhýbají). Toto jedno procento by se tedy stalo absolutními vládci nad ostatními. Už dnes je problém s jejich lobbingem. A dát jim veškerou moc? Uvědomte si, že k vládnutí stačí většina, kdyby měla platit dohoda všech, nic by se nedohodlo. Takže nadpoloviční většina znamená v podstatě neomezenou moc. Ale zní to logicky – pokud připívají do státní pokladny, mají rozhodovat. Pokud se autor zabývá bublinami na trhu, vždy z nich viní stát – což je zjevný nesmyl, pokud si pojdete historii bublin na trzích, vznikají na trhu v naporsoté většině případů sami od sebe - to, že sem tam nějakou zavinil stát je pravda, ale není to zas tak podstatné. A tak bych mohl pokračovat dál a dál.