Ekonomie a životní prostředí: Nepřátelé, či spojenci? přehled

26.07.2020

(SPOILER) Autorský kolektiv upraví tvrzení oponentů tak, aby se dali snadněji vyvrátit a pak je vyvrátí. Účelový výběr příkladů je u tohoto typu literatury samozřejmostí. Kniha v některých částech připomíná Urzův Anarchokapitalismus, v jiných jsou navrhovány někdy i umírněná řešení – podle toho, kterou část psal, jaký autor. V mnoha věcech si jednotliví autoři odporují. Nic originálního ale nečekejte. Jeden z umírněnějších autorů sice podporuje věci jako prodej emisních povolenek (čímž pravděpodobně znemožnil celou knihu i před cílovou skupinou čtenářů, kteří nemají rádi cokoliv společného se státem), ale snaží se to vykompenzovat například tvrzením, že zastáncům ekologie nejde o ekologii, ale o to, aby maximalizovali moc státu, což je možná spiknutí, o kterém se musí začít veřejně diskutovat. Obzvláště mě zaujala jedna část, nazvaná Levicová teorie a realita (strana 106) která řeší, proč lidové písně mají většinou levicový charakter a dochází k překvapivému zjištění, že je to tím, že tyto písně jsou mimo realitu – to je zjevně velmi důležitý poznatek k tématu a zahrnuje všechny moderní teorie levice o ekologii. V této části se jeden z autorů kajícně a dojemně přiznává, že jako bláhový student věřil v politiku státních zásahů. Co na plat, je to hrdina dnešní doby, pochopil, že lidové písně nedávají odpověď na globální problémy a obrátil se víru pravou. Kniha zpracovává široké spektrum věcí, je dlouhá, ale čte se celkem dobře. Většina věcí je (navzdory mému zlomyslnému výběru částí které popisuji) k tématu a někdy mají i hlavu a patu, i když souhlasit s nimi většinou nelze. Kniha může posloužit jako určitý přehled ekologických ideologických názorů, ale popis těchto ideologií je značně zkreslený tím, že se autoři až příliš usilovně snaží prosazovat svoji ideologii a hanět ostatní (což chápu u jízlivých komentářů ke knihám, ale v knize, která se tváří odborně by to být nemělo). Svým propagandistickým podáním kniha připomíná některé socialistické knihy, ale nelze o ní říct, že je úplně bezcenná. Ještě zmíním pár zajímavých názorů (možná je formuluji maličko jinak, ale význam ponechám): Vzduch by se měl zprivatizovat, aby lidé mohly dohlížet na jeho znečišťování, ale znečišťování vzduchu je víceméně v pořádku, protože zvířata a rostliny od něj také vypouštějí kde co a nikoho to nevzrušuje. Za přeplněné silnice může to, že silnice nejsou soukromé. Pokud jde o dědictví dalším generacím, kniha se vyhýbá tomu, aby za toto dědictví byla považována například příroda. Místo toho „nenápadně“ odbočuje a zdůrazňuje, že je nejlepší, aby výrobní a konzumní statky byly děděny v rodinách – to je hlavní dědictví další generaci. O Zemi jako takovou vůbec nejde. Globální oteplování je v pořádku, protože by možná mohlo přinést i užitek a jeho dopady nejsme schopni vyčíslit. Riskovat obrovské problémy je tedy v pořádku, protože existuje nějaká malá naděje na ziskové využití. O udržitelný rozvoj nemá cenu usilovat, protože autoři knihy neví, co to je, a proto to neví nikdo. Udržitelný rozvoj je pouze nebezpečný mýtus. Protože dodnes jsme přírodu ani sebe kapitalismem nezničili, je to nezvratný důkaz toho, že přírodu ani sebe kapitalismem nezničíme a dokonce toho, že je kapitalismus tím nejlepším možným systémem. V primitivních zemích lidé kácejí lesy, protože zlá vláda je zdaní a aby vydělali na daně, musí tyto lesy zlikvidovat. Bez vlády by lesy vesele vzkvétali, a kromě toho by je mohl vlastnit někdo, kdo chudým obyvatelům v jejich likvidaci zabrání.