Ekumenická teologie - Hledání jednoty křesťanských církví přehled

02.01.2023

„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“
(Evangelium podle Jana 17, 20-23)

Ježíšova prosba o jednotu církve zní velmi zřetelně. Říká se nám v ní, že má být zviditelněním Boží jednoty, ničím menším než naší podstatou. Ekumenické vidění církve tedy není něčím volitelným nebo dobrovolným, čím se můžeme zabývat, pokud zrovna neřešíme něco závažnějšího. Nemělo by být ani pouhým koníčkem jednotlivců, kteří akorát rozrušují klid jednotlivých církevních konfesí. Ekumena je Ježíšovým příkazem a jeho nevyslyšení znamená zradu našeho povolání. Ekumenická teologie není disciplínou mezi teologickými naukami, ne, mělo by to spíš být tak, že ekumena bude duchovním postojem a příchutí každé křesťanské teologie.

Může ale teologie napravit mezikonfesní rozluku a přivést církve k jednotě? Na to není snadná odpověď. Určitě není na místě podléhat pocitu, že všechny rozpory a rozkoly byly způsobeny jen nepochopením a setrvačností dějin, že bude se stačit na učení církví podívat bez předsudků a na naše protivníky bez zlé vůle a dojdeme k souladné věrouce. Kdepak, to by byl falešný optimismus. Cesta k jednotě, která by přehlížela reálné rozdíly by vedla k jednotě bez pravdy. A propagace jednoty na úkor pravdy by se brzy zhroutila, jako se zhroutí vše, co na pravdě není postaveno. Ne, žádná církev nemá právo jednoduše odbýt své věroučné výpovědi jako bezpředmětné.
Přestože ekumenická teologie není samospasná, má velký prostor pro uvolňování náboženského napětí. Zmírňuje rozdíly, vysvětluje nedorozumění, odděluje legitimní (potřebné) rozdíly od těch zásadních.
Neunerova učebnice provádí historií i současností ekumenismu velmi zdařile (a otevírá mnoho témat, které v tomto komentáři nestihnu ani zmínit, ač by si to zasloužily). Přehledně, strukturovaně a srozumitelně. Definuje ekumenu jako pojem, představí dějiny schismat i historii ekumenického hnutí. Značný prostor dostane rozplétání problémových bodů bránících zdaru ekumeny – zde je právě možné identifikovat teologicky opravdu problémová místa od bodů, kde jsou přetrvávající rozpory dané „pouze“ církevní praxí. A nebojí se naznačit cesty ekumenismu, které mohou přinést ovoce: vnímat ekumenu jako prostor s rozmanitostí darů, kdy rozdílnost můžeme respektovat, pokud přímo neohrožuje základy víry – tak můžeme najít v centru křesťanství souhlas a legitimizovat rozdíly a vytvářet dynamické společenství místo statické formální jednoty. Vždyť církev (ne jako instituce, ale jako společenství Božích dětí) může žít jen ve společenství, v žití pro druhé a skrze druhé.

Tou hlavní brzdou ekumenického procesu jsou neteologické faktory. Tedy: my lidé. Protože společný protivník spojuje víc než společná myšlenka. Protože druhé církve potřebujeme právě proto, abychom se od nich mohli lišit. Protože se často prostě potřebujeme lišit od druhých – kvůli potlačení vlastní nejistoty a kvůli potvrzení vlastní identity ne skrze to, co jsme, ale skrze to, co rozhodně nejsme. Když se to přiživí pěstovanou dějinnou nevraživostí, osobními animozitami a mocenskými nároky, intelektuální leností...

„Reakce (církevního vedení) jsou zpravidla stereotypní. Dokument se přivítá s velkou chválou, ocení se jako doklad toho, že vyvrací tvrzení o ekumenické stagnaci, a poděkuje se zúčastněným teologům za jejich důležitý přínos. V dílčí argumentaci se vyzvednou výroky, které se shodují s vlastní tradicí; výsledky, které jsou s ní v napětí, se více nebo méně laskavě zkritizují, případně se žádá, aby na tomto místě dialog dále pokračoval, aby se docílilo větší přesnosti. Nevysloveno zůstává, že za skončený se bude dialog považovat až tehdy, když se obě strany dohodnou na tom, co odpovídá naší tradici. Těžko se najdou příklady, že by církve vlivem dokumentů a konvergencí nebo konsensu přezkoumaly své učení nebo praxi či je dokonce korigovaly.“