Eliška andílek přehled

31.10.2024

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Jedná se o první díl trilogie, který jsme si vypůjčily z knihovny. O pěkné ilustrace se postarala moje oblíbená ilustrátorka Eva Chupíková. Kniha je pro děti od šesti let a obsahuje zhruba sto stran, což mi zprvu přišlo hodně, ale plusem jsou krátké kapitoly, které jsme většinou četly dvě až tři za sebou. Styl psaní nám vyhovoval.

A tady výčet pozitiv nejspíš končí, protože po obsahové stránce to bylo špatné. Nevím, jestli to byl záměr, napsat knihu, která je (alespoň tedy pro mě) z hlediska vztahů v rodině špatně, aby si čtenář uvědomil, že takto ne, nebo je to pro autorku běžné chování členů rodiny a lidí v jejich okolí. Hlavní hrdinka Eliška Horáčková mi k srdci vůbec nepřirostla a ani jednou ve mně nedokázala vyvolat představu andílka, ke kterému byla připodobňována. Její chování a jednání mi přišlo nelogické a přehnané.

Chování Elišky a Toníčka v nově zrekonstruovaném domě v Žitíně bylo dost zvláštní. Chápu, že je štvaly všechny ty příkazy a zákazy rodičů, ale ti si vyloženě nechali skákat po hlavách. Katastrofální první příchod do nového domu byl završen večeří, při které Toniček poprskal zeď špagetami s kečupem a podlaha byla polita červeným vínem a plná střepů od rozbitých skleniček. Tatínek bouchá pěstí do stolu a řve, řešením situace je vyhnat děti do svých pokojů.

Příhoda se šatičkami, které si měla Eliška obléct na první den školy a účes…maminka vůbec nerespektuje její přání vzít si na sebe něco jiného (dobře, těžko půjde v kraťasech a vytahaném tričku...ale v důsledku, proč vlastně ne), ale mohly oblečení vybrat spolu (přeci jen šla už do druhé třídy, v tomto věku už děti mají svůj oblíbený styl oblékání), mohlo dojít k nějaké dohodě/kompromisu... a nutnost dvou copů s bílými mašlemi? Co by to bylo za problém, kdyby měla účes podle sebe a ne podle toho, jak to chce její máma, achjo….Nejdříve jsem si myslela, že se Elišky maminka živí jako fotografka, ale je to „jen“ moderní typ matky, která okamžitě fotografuje důležité momenty v jejich rodině, aby měla materiál pro ostatní maminky, které ji sledují na Instagramu.

Tatínek se taky krásně předvedl. Slíbí Elišce, dokonce opakovaně, že ji v první den, kdy jde do nové školy v Žitíně, kde nikoho nezná, doprovodí až do třídy. Nakonec slib poruší, protože zapomněl na pracovní schůzku, na kterou musí hned odjet a nechá Elišku stát před školou samotnou se slovy „Ty to zvládneš i beze mě, vždyť už jsi velká holka.“ A ještě je při tom duchem už úplně někde jinde. A když se Eliška snaží namítnou, že to přece slíbil, dočká se odpovědi: „Eliško, přestaň.“ Eliška pak procedí mezi zuby „Zatracenej táta, na něj se v ničem nejde spolehnout“. Zmínka o tatínkově nespolehlivosti je v textu zmíněna ještě minimálně jednou. Celkově vztah otec- dcera je zvláštní, zarazilo mě např. toto: „„Máš brejle, mobil, peněženku?“ zeptala se přísně tatínka. Když jí vše ukázal, přikývla, že můžou jít.“ Dospělý muž, kterého musí kontrolovat vlastní malá dcera?

Učitelka Sýkorová, to už asi ani nemá cenu komentovat. Jen doufám, že počet takovýchto paní učitelek rychle klesá.

Jedinou normální postavou v celém příběhu byl Arnošt Gruber. Z počátku se mi líbilo i jeho dvojče Hedvika, ale pak se mi i ona zprotivila…a to její trvání na krevním poutu. Nic proti krevní přísaze indiánů, ale proč to cpát do knihy pro děti pod deset let? Zrovna nedávno jsem četla, že už děti na prvním stupni mají problémy se sebepoškozováním…nejdřív jsem si myslela, že to Hedvika myslela jako vtip, autorka to mohla shodit do legrace, ale neudělala to, proč k tomuhle vůbec nabádat? Zbytečné.

Zápletka se šarlatánkou se zprvu jevila záhadně, těšila jsem se, co se z toho vyklube, ale i tady jsem byla zklamaná. Byla to taková zápletka nezápletka. Jako malé plus beru, že se dceřin slovník rozrostl o slovo „šarlatánka“ a jeho význam.

Překvapuje mě tak vysoké hodnocení zde, já měla problém to dceři dočíst a další díly už číst nebudeme.

23.01.2024

Tak konečně jsem se dostala k prvnímu dílu a teď už vím, jak se Eliška a její rodina ocitli v Žitíně a hlavně: kde teď vlastně bydlí! Paní Mrázková byla určitě zajímavá osůbka, zato paní učitelka Sýkorová ani postarší paní doktorka mi k srdci nepřirostly . . .
Polovinu mého hodnocení si zasluhují ilustrace Evy Chupíkové - třeba proměna domu paní Mrázkové je skvělá, a vlastně i všechny další obrázky; je radost si knížkou jen tak listovat a kochat se. A já moc závidím našim prvňačkám, holkám-dvojčatům, které mi knížku půjčily a kterým bude všechny tři díly předčítat doma jejich maminka.