Florencie v extázi přehled

20.01.2019

Kniha je to čtivá, ozvláštněná pitoreskním prostředím moderní Florencie nahlížené z vděčné perspektivy dlouhodobě pobývající cizinky. Její obsah bych shrnul do hesla “florentská epizoda v životě americké anorektičky”. Rozvoj této poruchy dává románu tempo, od postupného, velmi pomalého odkrývání hrdinčina tajemství až po zběsilé finále a popis vnitřní dynamiky její duše je uchvacující.
Co mě ale zajímalo nejvíc a proč jsem vlastně knihu začal číst, byla linie se světicemi. Hannah se na svých toulkách Florenicí seznamuje s odkazem středověkých mystiček a v jejich asketické praxi spatřuje obdobu toho, co sama prožívá. Tato paralela stojí ale jen na určité vnější podobnosti a dokonce bych řekl na zavádějící interpretaci prožitků a výroků světic, takže v tomto ohledu jsem zůstal zklamán. A že to příliš nefunguje, se ukazuje už když se Hannah ptá: Ony měly Boha, ale co mám já?
Jen pár otázek, které mě napadaly: Například je problematické, když svůj vztah k anorexii popisuje jako lásku a při pohledu na její ničivé důsledky se ztotožňuje s voláním Marie Magdaleny “Láska není milována”. Jednak Marie nemluví o lásce, kterou něco milujeme, ale o Lásce, kterou jsme milováni. A jednak těžko nazývat láskou tak posesivní nutkání, ve kterém nelze mluvit o tom, že by se člověk překračoval, že by ze sebe vycházel, ale naopak se v něm do sebe radikálně uzavírá. Podobně nemůže říkat jako svatá Anděla “od všeho jsem se oprostila, i od sebe samé”, když je posedlá sebedestruktivním impulzem. Kam jinam může ten impulz lokalizovat než do sebe, i když zřejmě ne do vědomého ega? A pak to je přesný opak oproštění od sebe samé.

Poznámka na konci knihy odkazuje na některé zajímavé odborné práce na téma anorexie a světice. Skutečně existuje názor, který vidí podobnost moderní anorexie (anorexia nervosa) s tím, co se nazývá anorexia mirabilis, tedy restriktivní postoj k jídlu u světic, ale z druhé strany je vystaven výtkám jako redukcionistický a anachronický. Asketismus světců je dokonce možné interpretovat nikoliv jako útěk před tělem, ale jako intimní spojení s tělem.