František Langer slovem a obrazem přehled

18.12.2020

Sborník textů, nebo lépe: dobře vybraná a chytře poskládaná mozaika textů z jiných knih, kdy si nejdřív můžete přečíst něco málo o tom, kdo vzpomíná, díváte se na jeho (její) černobílou fotografii – to je pro mě důležitá, hvězdičkami neocenitelná pomoc, zvlášť když daného člověka ještě neznám, ani jeho jméno mi nic neříká, a jsem prostě v tom kratičkém, ale těžko popsatelném okamžiku předsbližovacího váhání a očekávání, jaké to bude - a pak teprve čtete onu vzpomínku či příběh o Františku Langerovi. To se mi moc líbilo.

Vzpomíná Josef Kopta, Olga Scheinpflugová, Otakar Štorch-Marien, Julius Firt, Egon Hostovský, Zdeněk Štěpánek, Jan Werich, Ota Ornest, Viktor Fischl a mnoho dalších, neboť jak stojí v ediční poznámce na konci knihy, jde o rozšířené vydání jen o málo staršího sborníku paní Vojtkové “František Langer na prahu nového tisíciletí“, na kterém pracovala s Vladimírem Justlem (1928 – 2010).

Cenná a opravdu velmi milá publikace! To bez debat.

-----------------------------------------------------
UKÁZKA ze str. 66-67:
Díval se mi do očí a usmíval se tím svým věčným šelmovstvím. Pak povídá, aby řeč nestála: „Jsem rád, že jsem vás poznal, Hostovský, mám moc rád vaše básně!“ Zesinal jsem hanbou. V životě jsem báseň nenapsal a bohdá nenapíši. To nemůže zůstat bez trestu. Hlavou mi vířilo. Na koho tak on může žárlit? No, na Karla Čapka, to se rozumí, že na něho, i když se oba tváří, jako by byli bůhvíjací přátelé. A tak povídám na rozloučenou: „Já zase, pane plukovníku, (slyšel jsem, že tenhle titul nenávidí) ze všech vašich komedií mám nejraději tu nejkratší. No, jak se jmenuje? Je veršovaná. Jo, Lásky hra osudná se jmenuje. Ta je moc fajn, ta se vám povedla.“
Nehnul ani brvou a nepřestal se šelmovsky usmívat. Řekl bych, že dokonce trochu uznale. Já se tím, co jsme si řekli, nikde později nechlubil. Že by tedy on? Asi musil, neboť najednou o té příhodě vyšla v Činu kurzivka od Marie Majerové a já bych tenkrát Mařku nejraději roztrhl a měsíce jsem k ní byl nevrlý, protože mi žena, tenkrát ještě takřka novomanželka, celý týden – a nejraději při večeři – vyčítala: „Že se nestydíš vypůjčovat si prachy!“ Já na to: „Ale vždyť je odvedu!“ Věděla, že neodvedu. To se nedělalo. To bylo proti všem zásadám. A kdo tomu nevěří, ať se zeptá pamětníků z Tůmovky, z Unionky nebo z vinárny U Šupů. Konec konců – v těchto věcech jsme měli svou čest a bylo na nás spolehnutí.