Gepard přehled

12.11.2024

Velmi podmanivé vyprávění o dobách minulých, které smete nekompromisní vlna pokroku a společenských změn - kolotoč, který se takto točí neustále dokola, co je svět světem. Fabrizio, představitel starých obyčejů a zvyklostí, jenž je však připraven přijmout nové smýšlení a pořádky - co mu také jiného zbývá, je velice sympatická postava, jejíž prostřednictvím je čtenář uveden do pocitů a tísní samotného autora, který je do jisté míry sám hlavním hrdinou tohoto historického příběhu ve skrytu hovořícím o pochmurné přítomnosti plné nežádoucích novot a nevyhnutelných změn.

17.08.2024

Vydání z roku 1968 je uvozeno předmluvou plnou spoilerů, která předpokládám měla ve své době poskytnout politické krytí. Román někoho tak reakčního, jako byl starý italský kníže, nebylo lze zaštítit jen v doslovu, musela to asi být předmluva podepsaná někým úctyhodným, a to rovnou v evropském měřítku (domácí odborník by byl v tomto případě nestačil). Záštitou se tedy stala dostatečně levicová persona Louise Aragona, pyšně podepsaného jen příjmením. Jen se domýšlím, ale nenapadá mě, jak jinak to mohlo být. Velký komentátor v nevelkém románu našel dostatek pokrokových tónů a podotkl, ostatně celkem smysluplně, že postava románu, jeho autor a smysl celé knihy nejsou totéž.

První třetina až polovina románu na mě zapůsobila silně podmanivě, pak už to dojelo tak nějak setrvačností, s mírným kodrcáním přes řadu redakčních nedostatků, která je na tehdejší vydavatelskou praxi (stotisícový náklad pod státní kulturní protekcí) až překvapivá. Nevychytané překlepy někde pozměňují i podobu vlastních jmen nebo význam slova, a co horšího, čtenář netuší, jakými chybami může být při této úrovni nedbalosti poznamenán sám překlad z italštiny.

Ale pryč už od vydavatelských aspektů k románu samotnému. Je to opravdu tradiční způsob psaní, chronologický se statickým a vševědoucím vypravěčem a není to na škodu. Že takové vyprávění chceme a užíváme si ho, je asi antropologická danost. Je to pomalé? No jasně, ale tak se buduje svět, který můžete jako čtenáři mít rádi. Jistě to není kriminálka, kde se hned na druhé stránce najde tělo. Shodou okolností se jedno najde na páté, ale nikdo ho tu moc neřeší. Nevyčítal bych autorovi pomalý rozjezd, ovšem že se v rozpracovaném světě ani nic moc nestane, je docela pravda... Také to tak úplně není pravověrně historický román; jak poznamenává i předmluva, silně se tu do smýšlení a jednání postav roku 1860 promítá o jedno století pozdější pochopení. Lze pochybovat o tom, že by právě probíhající zánik své historické třídy někdo tou dobou tak průzračně pociťoval. Ale nevadí, na sluncem spalovanou Sicílii nás to s předstihem několika generací před kmotrovsko-mafiánskými příběhy přenáší pěkně. Základní představa o dějinách Itálie v 19. století samozřejmě pomůže.

Literární paralely vidím dvě. Na Williama Faulknera román upomíná svým psychologickým studiem jižanství, postavami bohatnoucích pragmatiků v odumírajícím starém světě (srovnej dona Calogera s Faulknerovou rodinou Snopesů) a metodou časových řezů až do hořkého konce o desítky let později (Faulnerův román Absolone, Absolone!). Ovšem bez vypravěčského experimentování, změn perspektivy nebo dlouhatánských faulknerovských souvětí. Kdo by se pak chtěl hlouběji a na déle ponořit do podobné atmosféry soumračně zanikajícího šlechtického světa hostin, plesů, lovů, romantických vztahů a vysoké politiky, ať čte Mikuláše Bánffyho, román „Byli jste sečteni“. (Ano, tady si přihřívám svou nakladatelskou polívčičku.) Tím, jak opožděný byl společenský vývoj v habsburské Transylvánii oproti Itálii Tomasiho di Lampedusy, stalo se možným, aby Bánffy o tomto světě psal z vlastní přímé zkušenosti, a přitom už vypravěčským jazykem dvacátého století.

Ještě jedna poznámka k vydání z roku 1968: líbí se mi papírová obálka knihy, což jsem si u titulů z podobného období řekl dosud málokdy. Zřejmě stejný časový posun vkusu, s nímž se nepotřebné krámy stávají esteticky oceňovanými starožitnostmi.