Habitus hazardního hráče přehled

28.07.2018

Super sonda do světa hazardních hráčů.

Dozvěděla jsem se pravidla hry mojeteta-tvoje teta, gotes, něco o psychologii hry, o stanovování kurzů a totalizátoru, o provozu hráčských doupat, o podvodech (v kartách i u žokejů), o motivaci pro hraní nebo to, proč v kasinech nejsou hodiny, proč se používají žetony místo peněz a proč bookmaker po dostizích umírá s favority. A co mají společného hazardní hra, pojištění a burza.

Párkrát mě knížka rozesmála, ale prostředí hráčského světa na mě působilo vlastně strašně smutně: hromada osamělých mužů toužících po zbohatnutí a po uznání ... Pozadí socialismu mi nepřipadalo až tak určující.

... od té chvíle s penězi nemohl nakládat, jejich osud byl svěřen té moci, která z mnoha budoucností vybere jedinou ...

... srovnala myš v partii s kořenem všechny karty tak, aby koňské hlavy jejich rubů byly orientované jedním směrem, zatímco na několika nejdůležitějších kartách, řekněme na všech esech, směrem opačným ...

Kněz si zapisoval sázky na ty nejjemnější papírky, aby je v případě policejního zátahu mohl sníst.

Výběr bytů se prováděl tak, aby nejevil vysledovatelný vzorec ... Před vchodem do domu obvykle čekával další šlepr, který lokaci definitivně potvrdil a naposledy varoval před jízdou výtahem (výtahy se někdy porouchaly a všichni hráči se chtěli vyhnout tomu, aby někomu museli vysvětlovat, proč jedou po půlnoci zrovna k člověku, na jehož příjmení si nedokázali vzpomenout, ale věděli, že bydlí ve čtvrtém patře).

OÚNZ = Odevzdej Úplatek, Nebo Zemřeš.
Sportovci = hazardní hráči.
Kňukna = hráč, který často hlasitě lamentuje nad svými prohrami. Sejde-li se takových u hry více, nastává nepříjemná akustická situace, nazývaná zeď nářků.

23.01.2016

Postupně jsem měl mnoho příležitostí pochopit, že jako hráči se
nevole „obyčejného“ světa a jeho soudů neobáváme, zatímco jeho šikanu přímo
vítáme: během návštěvy policistů U Nováků se nejen Hašile při vší své úslužnosti
vůči „soudruhům“ šklebil a pitvořil, příležitost „nalhat“ jim, že je „pracujícím“ a
nikoli hráčem, ho vyloženě těšila. Vrchní číšník Lhoták mohl ze zdi „své“ kavárny
starou ceduli s nápisem „Hazardní hry zakázány!“ dávno sejmout, od roku 1961 byly
v Československu de facto dovoleny. Věděl to, a přesto ji nesejmul. I my jsme to
věděli, jen vědět nechtěli.
Soudím, že herní svět potřeboval stvrzení autenticity své jinakosti. A že pokud
ho něco mohlo ohrozit, pak to byl nikoli zájem, ale naopak nezájem o něj ze strany
mocných neherního světa. Uvedené tezi přidává na váze skutečnost, že až otevření
demokratické perspektivy a implementace politických a občanských svobod do
zákoníků napsaných po roce 1989 život na hře, který jako ilegální nebo aspoň
podezřelý kvetl v Čechách nejméně sto let, dramaticky zasáhly a oslabily. O peníze se
náhle hrálo v kasínech, otevíraných na hlavních třídách; člověk se tam nemusel tajit
s tím, že hraje o vysoké finanční obnosy; podnikatelské záměry v oblasti hazardu
pravidelně prezentovaly noviny, časopisy, televize... zatímco strukturovaný hráčský
svět, jak jsme jej znali, se rozpadal.