Hádání v hospodě přehled

27.08.2021

„Jeden izraelský filozof, který žil před válkou v Praze, mi kdysi říkal, že všechno významné, co v novověké Evropě vzniklo, bylo odposloucháno z hovorů v pražských hospodách; cizinci tomu pak dali jen náležitou kulturní formu“, praví jedna z postav Petra Vopěnky v knize „Hádání v hospodě“. Nevím, nakolik je fenomén českých hospod výlučný, ale vzpomněl jsem si na studentské vysedávání v dejvické Budvarce. Programem bývávala kosmologie, teoretická fyzika, „filozofie“, víra a náboženství a my byli chytří až na půdu. Nikoliv však tak jako protagonisté „Hádání v hospodě“, a to všechny jejich myšlenky sestavil jeden člověk…
Prof. Vopěnka byl neuvěřitelně chytrý muž. Jeho texty jsou pro mne, a bez ostychu to přiznávám, velmi intelektuálně náročné (kdo četl jeho „Rozpravy s geometrií“ ví, o čem mluvím). Přesto je rád čtu. Mám pocit, že to ze mne dělá lepšího člověka.
Na „Hádání“ jsem se moc těšil. Měla to být kniha, která mnohé filozofické otázky vytrhne z akademické půdy a rozprostře je mezi navlhlé pivní tácky. Nestalo se tak, ale to není hlavní „malér“ knihy.
Za ten považuji „casting“ neboli personální obsazení a v podstatě jsem nepochopil situování „děje“ do konce 70. let minulého století. Zdá se, že autor měl záměr se s něčím vypořádat. Nelíbí se mi „profil“ socialistického vědce, kterého autor pojal velice zkratkovitě a v podstatě z něj udělal hlupáka a bezcharakterního hajzla. Tomu pak odpovídá i závěr knihy, který negraduje v nějakém intelektuálním vyvrcholení, ale vcelku nezáživnou degradací přírodovědce ovlivněného marxistickou filozofií.
Stejně tak je z posledních stran patrná urputná snaha vyřídit si účty s klubem Sysifos, jenž prof. Vopěnkovi nepřirostl v srdci, což je patrné i z jeho jiných textů.
Při četbě bylo nadšení ze zajímavého textu a v něm obsažených myšlenek postupně nahrazováno rozčarováním. Radost z nezávazného filozofování v hospodě se tedy nekonala.
Na prof. Vopěnku jsem samozřejmě nezanevřel a nepřečtené knihy, které na mne čekají v knihovně, nezůstanou nepovšimnuty.

10.08.2018

Vzhledem k tomu, že s velkým zaujetím procházím autorovy texty jako Rozpravy s geometrií i Podivuhodný květ.., nemohu mu v tomto případě odpustit účelový konec, jímž se vypořádá s jedním z filosofických stanovisek. A sice znevážením literární postavy, která toto stanovisko v "dialozích" zastává. To se nedělá (i pokud měl takovou zkušenost s některým z diskutujících v době disidentských, což naprosto vyloučit nelze). Za to nemohu dát víc hvězdiček.

Jinak ovšem tak nějak do půlky zajímavě vedené a zpřístupněné seznámení s probíranými filosofickými pozicemi. Pokud máte při nahlédnutí do "běžných filosofických knih" nebo esejů, jako já, často pocit, že jde o prázdné tlachání s kulhající elementární logikou, kdy autor by z náklonnosti k moudru (filo-sofia) udělal lépe, pokud by mlčel ... tak zde jsou ty dialogy vskutku podnětné. Aby také ne, od takového mozku nebo ducha (podle toho, na které pozici diskutujících budete stát vy). Koneckonců, i když to v mých očích nemá konec, vlastně jej mít ani nemůže, protože filosofie je právě vedení rozpravy (alespoň pomyslné), ne dobrání se vysněného cíle vědění.

Ježto pravá filosofie jest však až na marginální vyjímky subjektivní (podle mého subjektivního názoru), je to na vás, zda vás to osloví nebo ne. Obojí je zřejmě správně.