Hermann Diamanski: Jak přežít katastrofu přehled
Heiko Haumann
Život Hermanna Diamanského v letech 1910 až 1976 je obrazem německých dějin 20. století. Ústřední postavou napínavé knihy není velká osobnost, ale „prostý“ muž. Diamanski je námořník, komunista, který se zapojil do ilegální činnosti proti nacismu a bojoval ve španělské občanské válce. V „cikánském táboře“ v Osvětimi zastával funkci „Lagerältester“ (staršího tábora) a v lednu 1945 se účastnil pochodu smrti do Buchenwaldu. Po válce udělal kariéru ve východním Německu, ale brzy se dostal do konfliktu s tamním režimem a do soukolí státního bezpečnostního aparátu NDR. Uprchl do západního Německa a krátce pracoval pro tajnou službu USA. V osvětimském procesu vypovídal jako svědek, na odškodnění jako pronásledovaný nacistickým režimem musel dlouho čekat. Jeho životopis umožňuje zcela neobvyklým způsobem nahlédnout do klíčových okamžiků dějin a do složitého propletence soukromého života se světovými politickými událostmi.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2014 , AcademiaOriginální název:
Hermann Diamanski: Überleben in der Katastrophe: Eine deutsche Geschichte zwischen Auschwitz und Staatssicherheitsdienst, 2011
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Hermann Diamanski: Jak přežít katastrofu. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Kniha o obyčejném člověku, který se snažil přežít.
Náhled do Hermannova života.
Mám z knihy trochu zvláštní pocit. Je psaná formou, která mi vůbec nesedla.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Hermann Diamanski: Jak přežít katastrofu v seznamech
v Přečtených | 3x |
ve Čtenářské výzvě | 1x |
v Knihotéce | 7x |
v Chystám se číst | 1x |
v Chci si koupit | 2x |
v dalších seznamech | 1x |
Příběh jednoho "obyčejného" Němce, který žil ve 20. století, pečlivě zrekonstruovaný pouze na základě dostupných historických pramenů, bez beletristického domýšlení.
"U Hermanna Diamanského lze jednoznačně zjistit symptomy, které jsou dnes spojovány s posttraumatickými stresovými poruchami. Mohla by na to poukazovat mezerovitost v jeho vzpomínkách a často podivuhodně protikladné výroky. Určitě je třeba konstatovat trvalé narušení. Můžeme předpokládat, že se tu silně projevilo zacházení ze strany gestapa v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti – až po předstírané zastřelení –, stejně jako strašlivé zážitky v koncentračních táborech. Zvláště důležitá musela být zkušenost s „likvidací“ „cikánského tábora“, které musel bezmocně přihlížet. Právě on, který mohl mnoho věcí zařídit a leckomu zachránit život, nebyl tehdy s to nějak pomoci, ztratil kontrolu nad děním a musel bezradně strpět, že bylo zavražděno i dítě jeho milenky. Vývoj po roce 1945 se postaral o to, že trauma přetrvalo: naděje na lepší společnost v NDR byly ostudně zničeny. V intrikách a bojích o moc znamenala někdejší účast ve španělské občanské válce nebo v akcích hnutí odporu v koncentračních táborech stále méně, ba vzbuzovala dokonce nedůvěru. Zbytek završilo nedostatečné zpracování historie nacismu, účast na osvětimském procesu či unavující boje o společenské uznání a „nápravu“ na východě i západě Německa."