Hitlerův revoluční světonázor přehled

23.02.2025

Zitelmann rekonstruuje na široké pramenné základně Hitlerův světonázor a dokládá, že je navzdory povšechnému přesvědčení, ale i dosavadní historiografické tradici, vnitřně soudržný a racionálně odvoditelný z přinejmenším dvou axiomů "hitlerismu": ze sociálně-darwinistické představy o dějinnotvorném primátu statečných a silných a z představy o (německém) lidu či národu. Kniha nabízí vcelku diferencovaný pohled na Hitlerův přezíravý vztah k buržoazii a reakčním konzervativně-pravicovým silám na jedné a jeho bipolární poměr k marxismu, socialismu a jeho proponentům na druhé straně. Jako červená nit se knihou ovšem vine přesvědčení, dokládané krok za krokem citáty z Hitlerových knih, článků, projevů, sálonních rozprav, jakož i z poznámek a deníkových záznamů jeho stranických kolegů, že Hitler chápal sám sebe jako vlajkonoše moderny a že měl daleko jak k mysticismu některých svých přisluhovačů, tak především k reakcionářským, antimodernistickým snahám o reagrarizaci Německa. Dobytí nového životního prostoru na východě tak nebylo napájeno falešnou nostalgií po ryzím životě pohanských Germánů, ale motivovaly je mrazivé ekonomické propočty, operující s populárním dobovým přesvědčením o zmenšování trhů a úskalích vývozu kapitálu. Hitlerův světonázor se tak v nastavené perspektivě stává vskutku revoluční, jak to Zitelmann dovozuje v ideové opozici vůči marxistickým historikům. Nutno podotknout, že si autor předmětné obsáhlé studie předsevzal čtenáři představit Hitlerův světonázor a způsob, jakým Hitler rozuměl sám sobě a své úloze v dějinách Německa, potažmo k Evropě. Práci se zjištěním, zda a nakolik se Hitlerova ideologie skutečně promítla do faktických poměrů ve Třetí říši, tedy nakolik byly výsledkem vůdcových intencí a nakolik výslednicí nezamýšlených dobových okolností, je historikům třeba ještě vykonat.