Hľadanie Boha a otázka zmyslu přehled

12.08.2024

Dialog mezi dvěma moudrými lidmi vždy rozšíří obzory! Pro mě to bylo obohaceni v tom, jak lze uvažovat o Bohu, víře, náboženství, životě z jiných úhlů. Jak prožívat osobní víru, která nemusí zapadat do nám (rodiči, kněžími, duchovními autoritami...) připravených škatulek a že opravdu každý máme svou vlastní cestu poznání, protože i náše životy jsou jedinečné a neopakovatelné.

13.03.2023

"Nemůžu stoprocentně vědět, zda mám či nemám pravdu, stejně tak může mít pravdu ten druhý, jeho svědomí může mít pravdu, a ne to mé. To není relativismus, ale podpora tolerance. Protože fakt, že se mé svědomí může mýlit, neznamená, že jedinečná pravda neexistuje, ale znamená to jen to, že nikdo nemůže vědět, zda má pravdu on sám nebo někdo jiný. Samozřejmě, že existuje jen jedna pravda. Může ji mít jen jeden. Ale nikdo nemůže vědět, zda je to právě on sám, kdo ji má. Musí si ale stát za svým, konat to, co mu velí svědomí a zároveň počítat s tím, že se také může mýlit."
(Viktor Frankl)

Bylo to moc příjemné, smět být součástí dialogu dvou tak moudrých a zkušených pánů. Jsem si jist, že by se mi jejich rozmlouvání líbilo číst, i kdyby si povídali třeba o chození na ryby nebo na houby, protože výrazná část mého dobrého pocitu byla zrcadlení té čisté radosti, kterou lidé mají, když narazí na někoho, s kým mohou smysluplně vyprávět i poslouchat. Ale nezůstalo jen u toho: četl jsem knihu s velkým zájmem zejména proto, že se oba aktéři dotýkali témat, které i já považuji za pro sebe důležité: hledání smyslu života ve zjevně nedokonalém a zraňujícím světě, hledání Božího působení v situacích, kdy lidská bestialita triumfuje; hledání souznějí mezi chápáním světa vírou a přísně analytickým rozumem...

Kniha mi byla dlouze nadšeně doporučována a dlouze jsem na ni v knihovně čekal. Možná i proto se nakonec dostavilo lehké zklamání. Bylo to hlavně v tom, jak pánové přelétávali od tématu k tématu jak včelky nad jarní loukou, takže tam, kde bych potřeboval nějakou myšlenku pořádně do hloubky probrat a proprat, se jen vzájemně pochválili, jak to či ono hezky vyjádřili a spěchali se věnovat zase něčemu dalšímu. Což jim nevyčítám, je to dáno žánrem, náladou i rozsahem knihy, ale...
Víc mě mrzelo, že ve snaze být srozumitelní, šli autoři někdy až k nemístnému zjednodušování, jakoby k zapamatovatelné a překvapivé pointě za každou cenu. A tak jsem občas s podivem nadzvedl obočí. Třeba při ultimátním tvrzení, že Bohu nezáleží na našich modlitbách; při kritice křesťanů za podceňování skutků při plnění Boží vůle (což jistě není křesťanka věrouka, ale parodie křesťanské věrouky - dokonce ani protestanti se svým sola fide neříkají, že je jedno, jak se chováme); při tvrzení o tom, že Bůh židovské víry stvořil svět cyklický a že se Žide modlili za svoji spásu k zemřelým patriarchům - pro tyto postoje bychom myslím ve Starém zákonu nalezli oporu jen stěží.

Pozitiva ale převažovala, rozhodně! Líbilo se mi promýšlení vztahu víry a vědy, a tedy možností "sebeobhájení" víry v racionálním světě (pokud by se víra musela obhajovat :-) a také upozornění na to, jak falešný je ten zdánlivý rozpor mezi vědou a vírou, který si stále neseme jako zátěž osvícenství. Líbilo se mi připomenutí, že věřit neznamená méně vědět, ale že to znamená rozšiřovat empirické vědění o další rozměr. Nebo že v základech myšlenkových konstrukcí považovaných za vědecké jsou vlastně nedokazatelné axiomy - že tedy zastávat vědecký pohled někdy není nic víc než víra v takový pohled.
Ale největší potěšení jsem zažíval, když byl promýšlen člověk jako bytostně vztahový subjekt, žijící ze vztahu k Bohu (ať už mu říkáme jakkoli a vztahujeme se k němu jakkoli - vždyť mnozí ateisté jsou Bohu blíže než leckterý rabín nebo kněz, řečeno slovy Martina Bubera). Že dobře žitý vztah k tomu, co nás přesahuje, nás uschopňuje k tomu, žít dobrý vztah sami se sebou a s bližními, a nakonec také se vším stvořeným. A naopak: že narušení našeho vztahu k sobě, bližnímu nebo stvořenému světu (vnitřním či vnějším odkloněním se od lásky a pravdy, třeba) nemůže nenarušit náš vztah k nejvyššímu Ty. Ne, nejsme monády a když nebudeme věrohodným Ty pro druhé, nebudeme ani věrohodným Já sami pro sebe.

"Kdo si klade seberealizaci za jediný cíl, přehlíží fakt, že člověk se vposledku realizuje jen tehdy, když venku ve světě naplňuje nějaký smysl. Jinými slovy, seberealizace se odvíjí od stanovení cíle v tom smyslu, že se podobně jako štěstí uskutečňuje jako vedlejší účinek naplnění smyslu.
Nejde tedy jen o seberealizaci, ale o stávání se sebou na cestě světem, kolem věcí a lidí, kteří se ve světě nacházejí a o které mi musí jít."
(Viktor Frankl)
"Kdo stále myslí na sebe, kdo neztrácí z očí egoismus, kdo chce být pořád naplněn, není naplněn. Kdo je ochoten zapřít své ego, ztratit jej, protože se mu zdá něco větší než vlastní nepatrné Já, nalezne se, pokud se ztratí v druhých. Nebo se zamiluje, což může být stejné."
(Pinchas Lapide)