Hľadanie zmyslu života: napriek všetkému povedať životu áno přehled

15.08.2024

Přes veškerý respekt k panu Franklovi - ačkoliv se v knize najdete pár zajímavých myšlenek, kvůli kterým stojí za to si ji přečíst, tak bohužel jsem od ní čekala více. Popis života v koncentračním táboře i důsledky z toho vyplývající se více méně zas tak neliší od výpovědi jiných vězňů - ačkoliv nebyli psychologové došli často ke stejným postřehům. Předpokládám, že ve své době byl Frankl jedním z prvních, kteří dokázali to, co se v táborech dělo nějak systematičtěji pojmenovat a za to samozřejmě zaslouží uznání. Asi jsem měla prostě od knihy moc velká nereálná očekávání a čekala jsem hlubší nahlédnutí do využití logoterapie a to se mi kromě pár spíše filozofických myšlenek nedostalo. Nebo prostě je to mými vlastními životními zkušenostmi a tím, že sama se podvědomě principy popisovanými v knize řídím, že mě osobně to nezasáhlo tak hluboko jako jiné čtenáře... Nicméně jako krátké (100strankové) a přesto hutné nahlédnutí na hrůzy koncentračních táborů s důrazem na prožívání uvězněných lidí, je to dobře zpracované a mohu ostatním doporučit.
Druhá část knihy - filozofická divadelní hra - mě bohužel neoslovila.

10.07.2024

„Musíme učit sami sebe i ty, kteří si zoufají, že v žádném případě nejde o to, co my ještě očekáváme od života, jako spíše o to, co život očekává od nás. Profesionální filozof by řekl, že zde běží o kopernikovský obrat: že to už nejsme my, kdo se ptá na smysl života, nýbrž. že se ocitáme v roli dotazovaných, těch, jimž život den co den a hodinu co hodinu klade otázky; otázky, které správně zodpovíme nikoli mudrováním nebo planým mluvením, nýbrž činem, správným chováním. Život ve svém důsledku neznamená nic jiného než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny.“

Každé svědectví o životě člověka v nacistickém táboře je pro mě cennou možností dozvědět se něco o člověku, jaký opravdu je – protože to se právě ve vyhrocených situacích vždy nějak vyjeví. Zároveň to ale u mě naráží na hranice mé empatie, mojí schopnosti vcítit se do situace druhého. A tak jsem si někdy i říkal, jestli má ještě smysl číst další vzpomínky, pouštět si další dokument, dívat se na další film, když je to sice pokaždé zasahující pohled do konkrétního osudu, ale když přitom zůstávám stále tak vzdálen tomu, abych opravdu rozuměl tomu, co může prožívat lidská bytost vystavená tak bezpříkladné krutosti a zbavena své důstojnosti.

Viktor Frankl nabízí klíč k uchopení tak extrémního zážitku (neříkám k vysvětlení nebo pochopení, to se prostě vysvětlit ani pochopit nedá, maximálně opravdu jen nějak uchopit a zkusit zpracovat). Najít smysl v utrpení, najít v něm nějaký svůj vnitřní úkol. A protože je to systematicky přemýšlející psycholog, neomezil se pouze na promýšlení osudů vězňů v koncentracích, ale dal téhle myšlence obecnější směřování, vytvořil přímo základ pro metodu, pomocí které lze chápat a vykládat vztah člověka ke světu. A právě tímto zobecněním je jeho text tak podnětný i pro lidi, žijící mimo jeho dobu a nesdílející s ním zásadní ohrožení jeho existence.

Dá se namítnout, že se jedná o falešnou útěchu, opium člověka? Snahu najít smysl tam, kde žádný smysl není? A to prostě proto, že v opačném případě by člověk musel čelit devastujícímu vědomí, že jeho existence není víc než biologická danost, která nahodile vznikla a může stejně tak snadno zaniknout? Ano, tak se dá argumentovat.
Ale já jsem souzněl s Franklovým pohledem i proto, že je v souladu s mým obecným náhledem na život jako na něco, co mi bylo darováno milujícím Bohem. A že existuje něco jako celkový smysl, který nemusí být vidět omezeným lidským pohledem, protože lidskou perspektivu přesahuje. Jak k tomu ostatně došli už Kazatel a Job ve Starém zákoně.
Hodně jsem také při čtení myslel na svatou Terezku, na Etty Hillesum a na Nicka Cavea (knižní rozhovor s ním jsem četl souběžně a nestačil se divit, jak dobře Frankla doplňoval a jeho teze nevědomky ilustroval!) - tedy na lidi, kteří ve svém životě dokázali rány a neútěchy vstřebat a dokonce použít jako zdroj vlstního duchovního růstu. Na příkladech životů těchto osobností se dá ukázat, že láska k lidem (konkrétním i celkově k lidstvu) a pocit vděčnosti může být základem lidského života nejen navzdory utrpením, ale jaksi díky nim. Vypadá to strašně divně, když to takhle napíšu, já vím. Jako bych nějak oslavoval soužení a trýzeň nebo snad doporučoval vyhledávání utrpení. To určitě ne. Jen se mi zdá (a Viktor Frankl mi to potvrzuje), že nějakou záhadou je možné najít v našich životech smysl a naději i tam, kde vše působí nesmyslně a beznadějně.
A to je hodně dobrá zpráva, myslím.

„Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního dechu vzít, mu také až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně. Neboť nemá smysl jen život aktivní, který člověku umožňuje vytvářet hodnoty tvůrčím způsobem; a také nemá smysl jen život, tedy život, který dává člověku příležitost naplňovat se prožitky krásy, ať v umění nebo v přírodě; svůj smysl má dokonce i život, který sotva poskytuje šanci uskutečňovat hodnoty tvůrčím nebo zážitkovým způsobem (jako například život v koncentračním táboře), který ponechává takřka jen onu poslední možnost, jak utvářet svůj život smysluplně, a to ve způsobu, jakým se člověk postaví k vnucenému vnějšímu omezení své existence. Život tvůrčí i poživačný je mu už dávno zapovězen. Smysl však nemá jen život tvůrčí a poživačný, nýbrž: má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení. Protože utrpení k životu jaksi náleží – právě tak, jako k němu náleží osudovost a smrt. Teprve utrpení a smrt činí lidskou existenci kompletní.“