Hlavně zachraň sebe přehled

Tohle je tak špatné, jak jen může být, deklamace odražených slov, primitivní slogany.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Těsnohlídek mě před lety přesvědčil, že i současná poezie mě může oslovit, bavit, nadchnout a s chutí bych tu na ni házel superlativy, leč bavíme se nyní o jiné sbírce. Namlsán Násilím bez předsudků jsem se vrhl i na tuto sbírku a... A nic. Verše mě minuly. V předchozím díle mě zasáhla Honzova bezprostřednost, syrovost, přímost. I tato sbírka má jeho jasný autorský otisk jako zmíněné Násilí - básně jsou opět až triviální, jednoduché a přímočaré, jenže tentokrát mě nechaly až na několik z nich zcela chladným.

Po několika prvních básních jsem si dal pauzu, protože jsem si říkal, že se mi verše netrefily do celkového mentální rozpoložení, zdá se mi to nebo prostě jen nemám vhodnou náladu na podání Těsnohlídkových myšlenek. Napotřetí jsem čtení ještě podpořil nějakým tím alkoholem... Nic. Znovu jsem otevřel výše zmíněnou sbírku Násilí bez předsudků, jestli jsem před lety nebyl v jakémsi zvláštním unikátním a neopakovatelném rozpoložení mysli, když jsem ji četl, že mi tak uhranula. Ne, ta ponurá melancholická atmosféra tam byla stále.

Je mi to líto, protože až na skvělou obálku a báseň Kousek betonu ve mně mi přijde zbytek sbírky tristně triviální, vyprázdněný a plochý. U Těsnohlídka nechci dechberoucí slovní obraty a metafory; rád bych jen surově vykřičené emoce s chutí zvětralého piva a vůní nedokouřené cigarety, které mě zasáhnou. A ty jsem k mému zklamání nedostal.

„ten večer jsme
si ukazovali jizvy
dva
pomačkaný lidi co
se sotva znali"