Horká chvilka přehled

11.06.2017

Tak jsem se po delší době zas dostala k neprobádaným pokladům naší rodinné knihovny a tuhle časem zežloutlou a vybledlou knihu vytáhla na světlo boží. Když jsem ji z půdy snesla dolů, děda se dost divil, že kniha ještě vůbec existuje a hned se do ní víceméně z nostalgie začetl a já musela počkat, až mi ji, přečtenou, zas předá. Chvilku jsme vedli debatu, že je trochu poplatná době, ve které byla psána, je z ní však cítit ta vřelost, se kterou lidi čekali na mír a konec strastiplnému životu s gestapáky za zády, případně nadějnou cestu z koncentráků domů- a tu nepopsatelnou radost dávno známe z vyprávění mého dědy, který sám zažil návrat z Mathausenu. Zalezla jsem si zpátky na půdu, kde je teď v létě pořád cítit vůně babiččiných sušených bylinek a v téhle vzpomínkové atmosféře jsem začala knihu číst. A začetla jsem se hned, až podvečerní přítmí půdy mě přinutilo vstát a sejít zpátky. Cestou jsem se ale zastavila u půdního okna a atmosféra mě přímo nabádala okno otevřít a rozhlédnou se po okolí. Přišel za mnou otec a začali jsme si o té době smutné povídat. Možná i tím, že je kniha o železničářích ( a já se hrdě hlásím k železničářské rodině a železničářské tradici) jsme zabrousili i na čas války na dráze a já jen žasla, kolik neuvěřitelných příběhů , které nikdo nikdy nezveřejnil, zažili obyčejní lidé- potažmo i naši sousedi, vždyť toho podmračeného pána jsem se jako malá holka velice bála, byl to takový starý morous, teprve dnes jsem se dozvěděla, že se aktivně s mým dědou účastnil odboje. Už jenom proto tahle kniha stojí za přečtení, byly určitě stovky lidí, kteří nezjištně pomáhali proti hitlerovským nohsledům. Těm všem je totiž tahle kniha určená. Ale zajímavý byl výsledek naší debaty, kdy jsme se dostali do současnosti, kdy ze mě vypadla otázka, že by mě zajímalo, kolik lidí by pomáhalo a škodilo Hitlerovi teď, s tím, že mám obavu, že v současnosti by byli samí prospěcháři a člověk se bojí člověka v době míru , natož , kdyby nedej Bože byla válka. Táta se na mě podíval a povídá: " Neviděl bych to tak skepticky, divila by ses, kolik lidí, do kterých by to tenkrát nikdo neřekl pomáhalo, bylo jich rozhodně víc, než těch přicmrdávačů a kolaborantů. Pomáhali hlavně proto, aby se jejich děti a děti jejich dětí měly lépe. A co ty? Ty bys taky nestála za rohem. Vždycky jsi šla proti jakémukoli bezspráví, copak by ses na to mohla koukat a nic nedělat?" A v tu chvíli jsem se hluboce zastyděla, protože já nevím, Nevím, jestli bych byla schopná fungovat v odboji, kdyby bylo třeba. Nevím, jestli bych byla vůbec schopná pronést jakoukoli zakázanou věc, kdybych věděla, že když to najdou tak mě za to můžou mučit, bála bych se o rodinu, o děti... bála bych se. I proto mají všichni lidé, nejen ti o kterých je tahle kniha, ale i ti, co cokoli udělali proti jakémukoli bezpráví můj hluboký, nejhlubší, obdiv.A koukám tak na oblohu, odkud mě sleduje můj děda a říkám si sama pro sebe- myslíš, že bych dokázala to co ty dědo ? Byla bych taky tak silná, jako ty ? Nevím, pořád nevím a pořád si myslím, že bych tak moc statečná nebyla. Ale doufám a věřím, že tahle doba snad už nikdy nenastane.