Hráči přehled

21.05.2024

Útlá knížka, která mi dodnes vyvolává lehký úsměv na tváři. Díky ní jsem se totiž nebál u maturity! Mariáš hraju od doby, kdy udržim karty v ruce, tuto knihu přede mě položil už dávno můj otec se slovy, že patří do výbavy každého správného mariášníka. A zatímco na základce jsme vášnivě hráli šachy, na gymplu jsem s jinou partičkou hráli mariáš, o přestávkách k velké nelibosti naší třídní profesorky. A protože ona měla kabinet, do kterého se procházelo skrze naší třídu, nejednou na nás vybafla, že se máme o přestávce radši učit (a párkrát nám ta dobrá žena i sebrala karty). Jaké bylo překvapení když jsem si u maturity vytáhl otázku, jejíž součástí byl i Karel Poláček a zatímco moje sebevědomí narostlo, tahle naše třídní profesorka češtiny se nechytala, ona přečetla snad celou národní knihovnu ale tuhle perlu vůbec neznala. Přirozeně jsem se na tomhle otáčel seč mi síly stačily a dosáhl tak morálního vítězství protože přeci jenom se mi ten mariáš v životě hodil. Samotný příběh knihy je jednoduchý až naivní, jako mariášníka mě samozřejmě zaujal popis sehrávek v knize popsaných. Poláček tyhle hry musel zažít a zapamatovat si jejich průběh, že by si vymyslel celou sehrávku, tomu nevěřím, tohle musel znát z praxe. Na mariáši mě mrzí jen jedna věc – když se mi narodila dcera, táta se strašně těšil, že po dědově smrti konečně máme zase čtvrtého do party a hned jak to půjde, tak ji začneme učit. Jenže za půl roku náhle odešel i on, tohohle takového malého snu se tedy nedočkal. Za další rok se mi narodil syn, takže jsme zase 4, momentálně ve stavu čekání až pišišvoři vyrostou. A jestli se nepletu, podobný koloběh života popisuje i pan Karel Poláček ve svých Hráčích. Karty jsou věčné, přátelé, stejně jako myšlenky v knihách

04.06.2023

Úsměvná kniha, jemný humor, krásná čeština... , ale to jen opakuji co je níže popsáno. Poláček zkrátka nezklame. A kdo trochu zná a nebo někdy hrál/hraje mariáš je tato kniha povinnou četbou.