I kompoty mohou snít přehled

předevčírem

Pro mě milé překvapení, náhodný výběr z knihovny. Útlá knížečka s názvem i obálkou, které zaujaly.
Krátké povídky, odehrávající se v Paříži v ulicích okolo Place des Vosges (v knize Vogézské náměstí) v poválečných padesátých letech.
Hlavními hrdiny povídek jsou lidičky z místní židovské komunity, udržující si ještě částečně jidiš. Malí obchodníčci, prostí lidé, se všemi možnými dobrými i špatnými vlastnostmi, kteří málokdy za život opustí svých pár uliček. Jejich malé starosti i radosti, úspěchy i propady. To vše s jemným, občas trochu černým humorem, s nostalgickým nadhledem nad vším tím lidským hemžením, kdy nakonec každý dříve nebo později skončí na hřbitově v Bagneux, i když se někdy někdo výjimečně mezi své sousedy na skok vrátí, třeba vyřídit něco důležitého, co za života již nestihl. Na stejném hřbitově, kam své postavy posléze následoval i sám autor…
Velké plus za překlad, který tak povedeně zapadá do doby, kdy se povídky odehrávají (byť byly napsány v letech devadesátých). Kdo by dnes u nás například použil slovo „svrchník“? Beru nakonec i ty české tvary v názvech pařížských ulic, ono to taky tak nějak dobově odpovídá.
Ne úplně všechny povídky jsou pětihvězdičkové, nejlepší pro mě jsou asi „Dálkové vidění mezi Bastillou a náměstím Republiky“, „Poslední okolky“, „Rozloučení s panem Trouville“, „Konzervy“, „Žebrák“ a „Utajené auto Borise Firena“. Potěšila povídka „Proměna“ s přímou návazností na „Proměnu“ Franz Kafky.
Nakonec ale stejně hodnotím celý soubor povídek maximálně, protože mě to až nečekaně chytlo a občas i dojalo. Zanikající svět, který možná dnes už ani neexistuje…

* Musel mít vždycky poslední slovo. Když jste ho potkali na ulici, rychle říkal:
„Dobrý den, vy ale vypadáte špatně. Na shledanou.“
A byl spokojený. Neměli jste čas ani odpovědět. Když jste se zastavili a pokusili říci:
„Ani vy nevypadáte nejlíp…“ do tří vteřin vás přerušil:
„Promiňte, já pospíchám. Dávejte na sebe pozor!“
…..
Než došel na konec ulice, podařilo se mu poslat spoustu lidí na nějaký lepší svět. *
…
„Časem ho začali dokonce považovat za inteligentního. Skončil jako místopředseda spolku obchodních zástupců v podšívkovinách a dostalo se mu rovněž cti být jmenován pokladníkem charitativního sdružení, kam začal chodit na paměť svého otce, který umřel radostí, když se to všechno dozvěděl.
Dlužno dodat, že jeho žena pocházela z vynikající rodiny a ve třiceti sedmi letech vlastnila obchod, který nikdy nezkrachoval, a předplatné do jidiš divadla, když tam nějaké jidiš divadlo bylo, což bývalo zřídkakdy.
Tak Hugo Kopsauer nabyl štěstí, normálnosti a pravděpodobně i laskavosti… Pohroma.
Jako postava byl definitivně ztracen, neboť literatura má hrůzu ze šťastných konců! Ale život v Paříži, v Turenneské ulici ve třetím obvodě, nebral na literaturu žádné ohledy, a chybu tu nejspíš udělala realita.“
(z povídky „Literatura“)