I smutek byl jen sen přehled

18.01.2025

Nemyslím si, že Josef Kocourek byl až takový excentrik, jak se o něm píše. Je ale pravdou, že ty motivy existenciální, temně lyrické, erotické, tam jsou (a ty mě baví samozřejmě nejvíc) a dřív se na to lidi i režim dívali jinak. I přestože je básník spjatý s místy, která (jak mě překvapilo) jsou vlastně "prakticky tady" (aniž bych o něm do nedávna kdy slyšel), opět jsem si uvědomil, že svět ve hlavě, ten lyrický, je zkrátka jiná sféra, než ta kterou vidíme, ale je to vlastně vše "totéž", mnohdy to není zase tak veliký rozdíl, jestli jste tam nebo onam. Samozřejmě, je to jiné a jinde, ale stejně jako když odcestujete do ciziny, je to ten "same-same, but different, but still same" pocit. Stejná místa. Šumperk, Mírov, Olomouc, Studená Loučka. Zejména Mírov, podle nějž je nazvána druhá sbírka, a kde Kocourek během dvou časových úseků učil, je vlastně místo tak dva kilometry od vsi, kde jsem žil a o něco málo dál od místa, kde jsem právě teď. Šumperk mám taky slušně prolezlý (zde se i nachází jeho pozůstalost), stejně jako Olomouc. Josef Kocourek mi z fotek zvláštně připomíná mého dědu. Drobné postavy, s výraznými brýlemi, za kterými se schovávají drobné oči. Bavilo ho i malovat a fotografovat. Ta kresba ke sbírce 'Opilá loď' se mi děsně líbí a zároveň bych řekl, že tahle první sbírka se mi líbila celkově nejvíc, přišlo mi, že jak čas šel, ne, že by Kocourek měl básně horší, ale opakovalo se v nich řada stejných motivů - pijáctví, cigareta, ariston, milenky, existenciálno, ale i krása toho a onoho kraje, nebo poetické popisy žen, lásky a ty drobné obraty, co si člověk musí založit. I přestože zemřel ve věku 24 let (a stejně jako Kafka na tuberkulózu), Kocourek svoje básnické sbírky vždy někomu věnoval a jeho síla, jak je řečeno, i podle jeho překladatele, tkvěla v jeho próze. Těžko říci, jak to on sám vnímal - jako každý správný spisovatel spálil řadu svých prací co napsal během studií, i tak po sobě ale zanechal pozoruhodně hutné množství textů a definitivně stojí za přečtení. Překvapilo mě to, nebylo to úplně, to, co jsem čekal, ale zároveň jsem ani konkrétní představu neměl.

"...STUDENT SI ZAZÍVÁ RUCE JSOU MDLOBA TICHO A VZDECH
STALETÉ KURVY SE SVLÉKAJÍ V ZTEMNĚLÝCH PRŮJEZDECH."

"...KDYŽ BŘICHO JAKO ČLUN DO TRÁVY SKLONILA
A RŮŽE ČERVENÁ PADALA DO KLÍNA."

"...A DÍVKA ZVEDLA KE RTŮM SKLENICI
A POVÍDALA MĚSÍCI

MĚLA JSEM SRDCE PRO TISÍC MILÝCH
OBLIČEJ BŘICHO A NEŘESTI
VŠAK JENOM PRO TEBE
A TISÍC LÁSEK BYLO MI TISÍCEM BOLESTÍ
PRO JEDNU LÁSKU JEN SRDCE ZMUČENÉ

CÍTÍŠ TY VANDRÁKU BLEDÝ A OPILÝ
JAK LETÍ KE HVĚZDÁM MÁ HŘÍŠNÁ LOĎ
JAK ŽÁBA PŘESKOČ SVŮJ ČERNÝ STÍN
NECH BÝT TY DOPISY
A KE MNĚ POJĎ
I JÁ JSEM MALIČKO OPILÁ
A NĚCO V TĚLE UMÍRÁ
A PŘECE PROBITA LÁSKOU V BLÁZNIVÝCH CHVÍLÍCH
MĚLA JSEM SRDCE PRO TISÍCE MILÝCH
A SVALILA SE DO PÍSKU
NA BÍLÉ LŮŽKO MILOSTNÝCH DOPISŮ

GRAMOFON Z TVÁŘE MĚSÍCE
SVÉ TANGO DÁLE HRÁL
ŽE TISÍC LÁSEK JE TISÍCEM BOLESTÍ
A TA ŽE BOLÍ NEJVÍCE
KDO JENOM JEDNU MILOVAL

[symbol srdce]"


"ŽÁROVKA SPUSTÍ SVÁ VLÁKNA DO OČÍ JAK ZLATÉ UDICE
MILENCI TVÁŘEMI HLADÍ SI SKRÁNĚ U STOLU SEDÍCE
SLINY HVĚZD JAK MĚSÍC DO OKNA PLIJE NEBESKÉ MORFIUM
STÉKAJÍ NÍŽ A NÍŽ A JÁ SE OPIJU
JE SLADKÁ TMA HUSTÁ JAK TĚLO ČERNÉ MILENKY
PROTO MÁM MÍSTO SNŮ JEN ČERNÉ VZPOMÍNKY

ŽÁROVKA PODRUHÉ VYHODÍ UDICI
MILENCI OTOČÍ SVÉ KLÍNY K MĚSÍCI
JEDNO TĚLO DÁŠ TY A JEDNO JÁ
A V LÁSCE SVĚTA NÁS BŮH NEPOZNÁ"

"Pro marnost vlastních klamů dnes nepláčete
život se příliš podobá cigaretě
když polovina se naráz vyssaje
a polovina zhasne na trávě"

"Staletí nad hrobem by přeskočila jako sršně
ty bílý přelude bys se mnou spal
jen jedno štěstí je na světě věčné
když nad propastí stojíš sám"

24.12.2024

Krvácející obzor, štkající jezdec, labutě, zimní měsíc. Láska, stesk, hra, smrt. Aristony, loutny, stříbrné housle, krev. Kavárna, cirkus, jarmark, krajina. A samota bez konce... Těch čtyřiašedesát básní je vesměs příjemných ku čtení, i když každou chvíli připomínají verše jiných; mládí s sebou nese určitá témata a způsoby vyrovnávání se s nimi jsou si tak podobné... Tu a tam zasvítí originální metafora, tu a tam se ke konci básně dospěje poněkud klopotně. Ale je dobré s Josefem Kocourkem strávit nějaký čas. Jeho próza na mne ještě čeká...

Slyšíte bubny, jak bijí na ulici,
slyšíte splavy, jak kry se přes ně valí,
když píseň kytar vzlétá ku měsíci
a do rtů život pálí.

Jen běžte do kavárny, bude se hrát,
podejte sklínku měsíci
a potom až usneš v podivných snách,
uvidíš obraz tesknící,

obraz slunečné krajiny,
po pláni stíny dívek,
poslední klam,

obraz zlatého řečiště, na dně člun,
a v matné záři měsíce osud svůj -

(Březen, 2. III. 30)