Ideologie a paměť: Literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20. století přehled

05.05.2021

Zadání čtenářské výzvy 2021 číslo 6 - Kniha, která je (byla) v některé zemi zakázána. Ve světové literatuře má člověk celkem jasno, ale začala jsem přemýšlet, jak to bylo u nás. Že do a během války fungovala cenzura, víme; že po osmašedesátém cenzura oficiálně neexistovala, ale ten, kdo nesouhlasil se vstupem vojsk, měl utrum, a že v sedmdesátkách zákazů z čím dál absurdnějších důvodů přibývalo, také - ale jak to bylo ve 40., potažmo 50. letech, kdy se po komunistickém převratu rodil totalitní systém "ne-zacházení" s literaturou? Ideologie a paměť Michala Bauera je ten pravý zdroj.

Čtenář se dozví (a teď informace pouze vybírám), že celý proces likvidace všeho, co v oblasti organizace a vydávání literatury fungovalo, byl velmi překotný, přitom dokonale organizovaný a trval necelé dva roky. Syndikát čs. spisovatelů, který do té doby byl stavovskou organizací, se proměnil v ideologický Svaz čs. spisovatelů; od války probíhala vyšetřování jednotlivých autorů, kteří si (údajně) zadali s fašistickým režimem, a to i na základě anonymního udání; dokud byl dotyčný vyšetřován, nesměl publikovat; mohl být vyloučen zcela, vyloučen dočasně nebo očištěn; ještě 3.3.1948 Jan Drda veřejně prohlašoval, že členství ve Svazu nebude podmiňovat možnost publikovat, již o čtrnáct dní později tvrdil pravý opak (pravděpodobně dostal noty z Moskvy, a při tom zůstalo).
V březnu 1948 se konala konference mladých českých spisovatelů, z něhož vzešel Klub mladých spisovatelů, v dubnu přejmenován na Klub spisovatelů - a spíše než tvorbě se věnoval spolupráci se Svazem mládeže; mimochodem, ze všech akcí oslavné telegramy Gottwaldově vládě obecně a Václavu Kopeckému jako ministrovi informací odcházely po tuctech.
V říjnu 1948 se objevil požadavek příklonu ke spolupráci s dělníky ve smyslu "pokud chtějí autoři o nich psát (a to chtěli, jaksi povinně), musí s nimi žít".
K oficiálnímu znárodnění kultury došlo 24.3.1949.
Na jaře 1949 začaly ve velkém kulturní brigády, byly vydávány sborníky veršů autorů-dělníků, byla vyhlášena masová soutěž Pracující do literatury, hledající nové talenty ochotné a schopné oslavovat režim (ze 744 příspěvků bylo označeno 45 za literárně hodnotné, 76 za použitelné a zbytek byl odpad - nicméně zároveň s příspěvky chodily kádrové posudky , případně potvrzení o členství v KSČ; následovala školení na Dobříši, povinnost renomovaných spisovatelů s těmito "talenty" spolupracovat a učit je techniku psaní, protože ideologicky vyspělí už byli, že jo).
Z přímého Gottwaldova popudu zuří Jiráskovská akce (1948-1951) a o něco později je vyhlašován Fučíkův odznak (1950-1989 - povinnost přečíst 11 komunisty vybraných knih a zhlédnout 5 filmů); pořádají se organizované návštěvy výstav, divadelních představení ze závodů či z venkova, případně se v Ústí účastní zkoušky Smetanovy opery Dalibor dělnický poradní sbor, podle jehož připomínek mají tvůrci připravované dílo upravit...
Mimo jiné byl pořízen návrh revizních komisí na kvalitativní probírku členstva SČS (obsahující množství jmen členů doporučených k ponechání v SČS, členů, o nichž má být rozhodující návrh teprve učiněn, a členů doporučených ke škrtnutí) a z 1.2.1949, tedy ještě za Syndikátu (!), byl na schůzi akčního výboru SČS probírán soupis zvaný Knihy zastavené v nakladatelstvích (který obsahuje informaci o 1. zmocněncem zakázané expedici vydané knihy - týká se např. knih Jaroslava Žáka, Ladislava Klímy a A. C. Nora či Prvního sešitu o existencialismu Václava Černého; 2. zastavení roztištěné knihy - týká se např. Čapkových Hovorů s T.G.M., Durychových Služebníků neužitečných či Obrazů z Rus K. H. Borovského; 3. knih, jejichž původní povolení mělo být znovu posouzeno lektorskou radou - týká se např. Ortelu a Zámku Franze Kafky, Benešova Uloupeného života nebo Nadeauových Dějin surrealismu)...
V červnu 1949 vznikla Národní ediční rada česká (NERČ), která nejdřív zlikvidovala soukromé vydavatele a nakladatele a vzápětí iniciovala vznik 36 státních nakladatelství (mnozí z nás je pamatují - Státní nakladatelství technické literatury, Státní nakladatelství pedagogické literatury, Státní nakladatelství dětské knihy...), zároveň byly zřízeny povolovací komise, které dělaly špinavou práci, předsednictvo NERČ řešilo sporné případy, ale definitivní povolení k tisku vydávalo výhradně ministerstvo informací a osvěty (dohlížitel Pavel Reiman).
Pro úplnost - v roce 1953 proběhla probírka knihovních fondů...
Za jediný smysl kultury je označována povinnost napomáhat k plnění pětilety a budování socialismu; vše probíhá podle logiky "budujeme socialismus jako jediný spravedlivý řád; ve spravedlivém řádi budou lidi šťastní, automaticky se zvedne jejich vzdělanost a kulturní povědomí, tím pádem i počet umělců, takže je třeba je podchycovat a organizovat"...

Osobně mě hodně zajímalo, z jakého důvodu nevyšli v roce 1949 Služebníci neužiteční Jaroslava Durycha. Ze stránek Ideologie a paměti jsem se postupně dozvěděla, že:
- "protikladnost katolického a marxistického pojetí dějin byla v literatuře prezentována kontrastem díla Durychova a Jiráskova" (s. 163),
- Durych byl zcela nepřijatelný pro svůj koncept českých dějin - psal např. o pobělohorské době a rozhodně nesouhlasil s Jiráskem, podle kterého je hodno pozornosti jen husitství a národní obrození, která jsou obdobími pokrokovými, jasným a úhlavním nepřítelem Němec a smyslem dějin střet Slovana s germánstvím,
- podle Durycha nebyla pobělohorská doba dobou temna - jenomže Zdeněk Nejedlý viděl přímou linku "od baroka k nacismu, od Bílé hory k Mnichovu" - a dále k soudobé situaci, kdy "jsme ohroženi novými cizáky, buržoazními, imperialistickými",
- takže Durychovi nebylo nic platné zastání Arne Nováka nebo F. X. Šaldy (který lapidárně konstatoval "Durych je bronz a Jirásek piliny").