Jáchym Topol: Nemůžu se zastavit přehled

Z celý knížky čpí uštvanost, únava, a neochota mluvit jak o literatuře, tak o sobě. Že se ti v kapitalizmu špatně píše? Že máš materiální starosti? Že se stěhuješ z bytu do bytu? No jo, no. Jestli toto má být jeden z větších českých spisovatelů naší doby, tak z Nemůžu se zastavit to zjevné určitě není.

01.03.2023

„Vnitřní zrání je pro mě něco z knížek. V člověku je prostor, kde bydlí ďábel. Toho jen tak nepřepereš tím, že se něco dozvíš nebo se třeba naučíš španělsky nebo žonglovat, objedeš svět nebo nebudeš pít pivo. Já v sobě svoje zlý věci cejtim. Tuším, že jen tak neodejdou. Zlo je v určitý podobě fascinující. Mám rád větu z Canettiho Svědomí slov: ‚Básník nevydá lidstvo smrti.‘ Zní to tak prkenné pateticky, že jsem si na tu větu musel dlouho zvykat. Když si to ale promyslím a procítím, tak musím souhlasit. Není možný nechat lidi úplně bez naděje. Když rozšíříš beznaděj, tak usmrcuješ. člověk nesmí vydávat lidi kolem sebe Zlýmu. Nesmíš to udělat ani sám sobě, svému vlastnímu stáří.“

V jedné z odpovědí popisuje Jáchym Topol překvapení řady čtenářů z prvního kontaktu s ním. Na základě četby jeho knih čekají člověka divoce vypadajícího a divoce se chovajícího, kterému „trčí z žíly jehla“. A místo toho potkají osobu klidně a rozumně se vyjadřující... Musel jsem se při tom smát, protože, ano, přesně tohle byl můj první dojem z nějakého televizního rozhoru s Topolem, který jsem kdysi dávno viděl. Cože, tenhle seriózní a vlastně docela nenápadně a fádně vyhlížející tiše a pomalu mluvící pán je autor těch šílených halucinačních fantazií a někdy i fantazmagorií?! :-)
Ten rozpor mezi dílem a autorem je skutečně do očí bijící. Autor chaotické a srozumitelnému výkladu se bránící beletrie je člověk, který má všechny odpovědi tak dobře promyšlené a který se dokáže tak srozumitelně a přesně vyslovit.
Zaregistroval jsem ještě jeden zdánlivý rozpor: v době, kdy byl Topol v plně alkoholovo-mejdanovém období, měl práci, ve které musel nemohoucím lidem nosit kýble s uhlím. Jako samozřejmost zmiňuje, že to i přes veškerou bohémskost těch časů (kdy se konaly mnohadenní večírky a opojné tahy) na tyhle na něj odkázané lidi nikdy nezapomněl. Přijde mi to nějak symbolicky vypovídající: Jáchym Topol jako člověk jaksi neustále nespolehlivě vlající, který ale zároveň ví, co je třeba dělat a také to spolehlivě dělá.

Knižní rozhovor s Jáchymem Topolem jsem si přečetl s velkým zájmem. Protože je to muž, který dokáže velmi dobře pozorovat, pozorované promýšlet, a o promýšleném srozumitelně podat svědectví. Ať už jde o dospívání v disidentském ghettu, život v undergroundu nebo literárním provozu a procesu tvorby. Ať už jde hodnocení národa, ve kterém žije nebo vzdáleného národa, který se pokouší prozkoumávat. To je hodně cenné. A hodně cenná je schopnost Jáchyma Topola vyhýbat se myšlenkovým stereotypům. Toho jsem si všiml už při předchozích rozhovorech s ním a teď mě to opět bouchlo do očí – vyhýbá se zaběhaným klišé, ale zároveň si jako čtenáři můžeme být jisti, že jeho nesamozřejmé a protiproudé postřehy nejsou jen snahou o samolibou originalitu. Je mi tím obrovsky sympatický, tou jeho snahou vyhýbat se efektní sebepropagaci, pokorným a trpělivým hledáním pravdy o sobě i světě a ochotou o sobě pravdu říkat. A taky schopností říct nevím, když něco neví.

„Myslíš zlatým věkem takovou tu dobu, kdy chlapi byli chlapama a ženy ženama a měli děti, který byly opravdovýma dětma, jak z reklamy na kafe? Kdy byli navíc raci v potoce a dobrotivý císař se o vše postaral a pekař pekl zlatisté housky a řezník nešidil? A nad všemi bděl laskavý Pán a všichni v něj věřili... Jsem přesvědčenej, že žádná taková doba nebyla. Někdo ji hledá v budoucnosti, jinej v minulosti. Smůla je, že je to chiméra. Sen.“