Jak se časy mění: Vzpomínky na první světovou válku přehled

11.11.2021

Tuto knihu se mi podařilo dočíst symbolicky v Den válečných veteránů.

Ke vzpomínkám přímých účastníků 1. světové války je třeba přistupovat s náležitou úctou, kterou si bezesporu zaslouží i pan Vácha, který byl do války odveden ve svých 16 letech a zaplatil za ni svým zdravím.

Ve svém úvodu ke knize autor sám píše, že není žádným spisovatelem. I když se tedy jedná o vyprávění s minimálními náznaky hlubších emocí, rozhodně nepostrádá zajímavé momenty. Pro některé čtenáře však může být zklamáním, že popisů přímých bojů z ruské i italské fronty je v rámci celé knihy minimum.

Ačkoliv mě kniha přes veškeré své klady nedokázala celkově příliš vtáhnout, z úcty k autorovi dávám čtyři hvězdičky.

08.06.2020

Zajímavé osobní vzpomínky přímého účastníka bojů za 1. sv. války, který se dopracoval až do hodnosti poručíka v rakousko -uherské armádě. Svědectví nejen o bojích s nepřítelem vojenským, ale i s nepřítelem, kterého měli všechny armády v hojnosti ve vlastních zákopech. O nepříteli, kterého si vojáci nosili takřka stále na vlastním těle a způsoboval jim značné útrapy. Vši.I když z autorových zápisků vyplývá, že i na toto se dá za čas zvyknout.
Krátké kapitolky mají svižné tempo a tak knihu jsem přečetl poměrně rychle a se zájmem. Brzy jsem zjistil, že autor je silně věřící člověk a tak se můj zájem rozšířil ještě o to, jak se věřící člověk vlastně vůbec vypořádává s takovým koncentrovaným stavem bezpráví zla a zoufalství, jakým je právě jakákoliv válka. Jak se vyrovnává se situací, kdy je součástí něčeho, kdy se podle všech přikázání desatera rozhodně nedá jednat. Jakým způsobem si vysvětluje, že Bůh něco takového toleruje, nebo snad i v tom pomáhá?
Věřící čtenář jistě pozná, jak bylo pro autora důležité mít Boha a díky němu tak nejen přežít, ale i morálně zvládnout vypjaté momenty a vlastně celé toto silně stresující období. Věřící ví, že je být za to komu vděčen.
Já, jakožto nevěřící, sice částečně mohu s předchozím souhlasit, ale na druhou stranu v tom vidím značné nebezpečí. Náboženství ukrývá za svou milosrdnou tváří i něco, co si jeho příslušníci jen těžko připouštějí. Je to zlo. Je to hraní si na svobodu v systému absolutní oddanosti a poslušnosti. Buď poslušen, jinak budeš potrestán! Víra je to nejvíc co máš! Nic není víc!
Příkladem je dopis, který autor dostává od své milující matky, kde ona reaguje na jeho předchozí listy, v nichž se odráží, na základě válečných prožitků, jeho zakolísání ve víru v Boha.
Cituji:
Nevím, moje Babulenko, co je s Tebou. Tak podivně píšeš! Chápu tvé vyčerpání a bídu, v níž jsi, ale nechápu, že by mohl můj syn zoufati si a zapomenout na Boha. Vzpamatuj se, vzchop se a důvěřuj v Boha. Dodá Ti sílu a bude zase dobře. Važ si pokladu víry a nenech si ji za nic na světě vyrvati. Raději Tě uvidím mrtvého než bez víry!

Tolik onen dopis, o kterém nepochybuji, že byl psán od srdce a s obavami o osud svého syna. Pro mě tedy ale dost silná káva.
Ale zpět k hodnocení knihy.
Po několika nedávných legionářských titulech se mi tak dostala do ruky velmi zajímavá kniha z pohledu zase z druhé strany zákopů na tento krvavý konflikt, po kterém lidstvo nabylo dojmu, že je poučeno a něco takového se už nesmí opakovat.
Pěkné čtyři hvězdy.