Jak smutné v bitvě padnout přehled

24.02.2023

Bohužel české vydání je extrémně nekvalitně zpracované, začíná to už tím, že není překládáno z japonského originálu Chiruzo kanashiki vydaného v roce 2005, na který je odkazováno i v anglickém překladu, ale pouze z anglického překladu vydaného v roce 2007, který je vydáván za originál. Trpí tím zejména překlad básní. Je v něm neuvěřitelné množství chyb při přepisu japonských slov, a to tak zásadních, jako hned na začátku knihy opakovaně chybně uváděný název souostroví Ogasawara, kde se Iwojima nachází jako "Osagawara". Podobně syn Kuribayashiho je uváděn jako Taró. Místy i jako Karó. Ženám jsou tam přidávány k příjmení koncovky -ová, kniha pracuje se směsí anglické a české transkripce, a místy ji i míchá dohromady v jednom slově, což vede k nesmyslnému čtení. V knize je navíc i řada věcných chyb, kdy nesedí např. věk osob či uváděné dny. Vůbec nechápu, co překladatel dělal. Evidentně si to po sobě pořádně nepřečetl, a nečetl to ani nikdo se znalostí japonštiny a japonských reálií.

Z hlediska obsahu je kniha sice zajímaví, ale zároveň k ní mám poněkud rezervovaný přístup. Uvítal bych spíše úplný přetisk dopisů, než názory autorky, co si Kuribayashi myslel. Kniha je místy snad až příliš obdivnou, a poněkud příliš zahleděnou na jednu osobu. Napadají mě některá jména japonských vojáků, která si dle mého názoru zaslouží větší respekt. Pro většinu Čechů a Moravanů bude hůře srozumitelná, protože předpokládá znalost japonské společenské atmosféry té doby, což většina tuzemských čtenářů nemá. Co by si zasloužilo větší pozornost je skutečnost, že nechal evakuovat civilisty.

13.08.2020

Knihu jsem vyhledala až po shlédnutí Eastwoodova filmu „Dopisy z Iwo Jimy“, který se stal z mých nejoblíbenějších. Čtete o přípravách na boj o již japonskou půdu, přípravách s vědomím, že nejde o to vyhrát, ale nezemřít nadarmo a způsobit nepříteli, který bude v nesmírné početní i technické přesile, co největší ztráty. Takové, aby si nepřítel znovu rozvážil útok na Japonsko. Čtete o těžkých podmínkách japonských vojáků, téměř bez jídla, bez vody, v horku, obtěžováni hmyzem, kopou soustavu tunelů, pro obranu ostrova. Opisují si, jeden jako druhý, bojový „kodex“, který sestavil jejich velitel. Čtete o průběhu samotné bitvy, o údivu Američanů, kteří počítali s pár dny bojů a narazili na důmyslně a statečně vzdorující obranu Japonců. A čtete i o pádu Iwo Jimy, o posledním japonském útoku. Kdo ví, že nepochopí, proč se Japonci bránili a s jakou urputností se bránili. Kdo ví, že nepochopí, proč nevzdali boj, který byl beznadějný, a že je jejich velitel, přes svoji inteligenci, laskavost, do takového boje vedl a spolu s většinou vojáků na ostrově zůstal – kosti japonských mrtvých byli (jsou) po celé Iwo Jimě – ten by knihu o Japoncích od japonské autorky neměl číst. Ti japonští vojáci a jejich velitel nepotřebují a hlavně si nezaslouží odsuzující soudy o jakémsi „fanatismu“.