Jak žila Anglie přehled

14.05.2023

George Macaulay Trevelyan napsal naprosto fenomenální knihu, v níž se pokouší na poli sociálních dějin podchytit věc těžko zachytitelnou - povahu národa. V tomto případě národa anglického. Sociální dějiny jsou nepochybně disciplína, kterou lze horko těžko nějak vymezit či blíže určit. Mantinely, které si stanovil sám Trevelyan, jsou přes všechna rizika a omezení opravdu chvályhodná a po letech, která od prvního vydání uběhla, nadále značně přínosná pro kohokoliv, kdo by se o anglické dějiny blíže zajímal.

Toto olbřímí dílo se samozřejmě neobešlo bez nějakých těch zakopnutí, mezi které lze těžko počítat Trevelyanovu národní hrdost a zaujatost. Když pominu, že ostrovní národ má čím se chlubit, autor knihu vydal v roce 1942, kdy (nejen) na Londýn padaly bomby a svět se ocital uprostřed nejhorší války v lidské historii. Což byla nepochybně doba, kdy bylo víc než jindy vítané povzbudit morálku a národní cítění jakýmkoli způsobem. Přesto tu není řeči o nějaké anglické povýšenosti, zkreslování čehokoliv. Tahle kniha silně přesahuje významem dobu vzniku. Řeknu proč.

Trevelyan se zaměřuje na období Chaucera po konec vlády královny Viktorie. Na pozadí šesti staletí prochází anglickým ostrovem a skutečně čtivou, až beletristickou, formou předkládá čtenáři vývoj tamního národa. Na těch malebných toulkách ukazuje na hospodářství, kulturu, společnost, provázanost jejich vrstev i vývoj vzdělanosti a další faktory jednotlivých dějinných údobí. Kromě dalšího považuju za drahocenné zakomponování do výsledné mozaiky i dobová literární díla a autory - díky tomu dostávají nové zabarvení, ježto jsou odrazem své doby, ačkoli nepřestává fascinovat zkušenost, že na čtivosti jim roky nic neubraly. Přičemž se hodí alespoň některá z nich znát, jelikož Trevelyan neváhá jako příklady a vtípky užít literární postavy, které slouží jako archetypy lidí té či oné éry. Vzhledem k tomu, že kniha je rozdělena na kapitoly, které se věnují jednotlivým dějinných údobím a které se drží víceméně stejné struktury, je výsledné dílo velmi přehledné a uživatelsky přívětivé pro jakoukoliv další práci. Na konci kapitol je pak kraťoučká vsuvka doporučující další literatury k tématu.

Nesmím opomenout zdůraznit Trevelyanovu vypravěčskou schopnost, která je skutečně čtenářsky vstřícná. A značně osobitá, přičemž má v sobě nádech typického britského humoru, ať jde o cokoliv. Dlouho si budu pamatovat větu: "Kdyby byla francouzská noblesse schopna hrát se svými vesničany cricket, nebyly by jejich zámky nikdy lehly popelem (str. 511)." Taktéž mě zaujala poslední kapitola, kdy Trevelyan kritizuje - či poukazuje na neduhy - městské moderní společnosti. Je zajímavé, že se v mnohém shoduje s tím, co jsem nedávno četl v knize nynějšího krále Karla III. Myslím, že většina z nás doposud o moderní společnosti tímto způsobem neuvažuje, ačkoliv náznaky začínají být vidět. Což je jen dalším malým potvrzením, že Jak žila Anglie rozhodně není kniha, která by v současnosti ztratila na významu. Na straně 322 autor cituje Tobie Matthewa, dvořana Karla I., který řekl, že "Angličané mají monopol na jistou vlastnost, jíž se říká dobromyslnost". Stejně tak dle něj platí, že "nikomu není více cizí než Angličanu zarputilost dlouho trvající a nesmazatelné pomsty". Co je na tom pravdy a v čem je jádro povahy anglického národa a společnosti, to se Trevelyan pokusil na sociálních dějinách šesti staletí ukázat. A já bych řekl, že se mu to do značné míry podařilo.

Poslední poznámku si neodpustím s jistým ironickým úsměškem. Děkuji totiž někdejšímu komunistickému režimu za to, že této knize poskytla český překlad. V úvodním slově se Bedřich Rohan marxisticko-bolševickým způsobem snaží znevážit předkládanou knihu a jejího autora. Naprosto scestně, fanaticky a nesmyslně, přičemž jeho předmluvu nelze nazvat jinak než stupidním blábolem. Mnohem trefnější je poznámka Kennetha O. Morgana v Dějinách Británie (NLN, 1999), který Trevelyanovu snahu o podchycení povahy a podstaty britského národa považuje za jeden z nejoceňovanějších pokusů.

Pročež si dovolím svůj dlouhý komentář zakončit Trevelyanovými slovy, které příliš nesouvisí s dějinami Anglie. Souvisí s lidskou společností jako celkem. A to do takové míry, že se dají považovat za nepříjemnou předtuchu z roku 1942, která v roce 2023 do značné míry došla naplnění: "Dnes už malá vysoce vzdělaná třída neudává úroveň tou měrou, jako ji udávala dříve, a projevuje sklony přijímat úroveň většiny. Zda v dvacátém a jedenadvacátém století pohltí nižší druhy literatury a žurnalistiky druhy vyšší docela, na to dá odpověď budoucnost. Jestliže se tak nestane, bude to zásluhou toho, že zlepšené střední a vyšší vzdělání vytvoří dostatečně početnou třídu, která bude vytvářet neustálou poptávku po věcech, jež stojí za to, aby je lidé četli." Vida, staré knihy mají stále co říct.