Jako román přehled

18.01.2021

Jedná se spíše o fejetony nebo eseje týkající se četby knih. Je na první pohled znát, že autor miluje čtení a takoví lidé by měli vyučovat literaturu. Vzpomínám si na základní školu na učitele češtiny Čeňka, který po nás vyžadoval, abychom znali všechna data narození a úmrtí spisovatelů! Dotazoval se na to u ústního zkoušení a potom také v testech. Připadalo mi to jako hloupost, zpočátku mi to tak nepřipadalo, ale když jsem se postupně nad tím zamyslel, tak jsem v tom neviděl žádný smysl. Je určitě důležité zařadit konkrétního autora do určitého literárního směru, vědět alespoň, v kterém období (století) žil a tvořil svoje díla, ale znát všechna data narození a úmrtí, k čemu to je?! Bohužel pan učitel Čeněk nesdílel náš názor. Na střední škole jsme měli docela štěstí na dobrou profesorku, která byla také naše třídní. O literaturu jsem se začal více zajímat až od 2. ročníku, ale určitě jsem nebyl takový čtenář, jak je tomu dnes. Některé knihy jsem v povinné četbě přečetl, jiné nikoliv, ale po letech jsem se k těmto knihám vrátil. Jsou určitě „dobří“ a „špatní“ profesoři. Někteří profesoři dokáží u studentů vzbudit lásku ke čtení, říci něco zajímavého, vyučovací hodinu oživit, jiní profesoři zastávají „starší styl výuky“ a to asi většinu studentů nemůže namotivovat ke čtení. Je určitě důležité, jakého profesora, ať už se jedná o jakýkoliv předmět, dostaneme a podle toho se pak všechno odvíjí. Vzpomínám si na profesora dějepisu z průmyslovky, který nás naštěstí nevyučoval češtinu, a to byl právě jeden z profesorů, který spíše vzbuzoval strach u studentů, poněvadž byl přísný, ale styl výuky a zkoušení se mi vůbec nelíbil.

Kniha má 4 části. Myslím si, že tato kniha může inspirovat učitele, profesory a rodiče, jak motivovat děti ke čtení, k lásce ke knihám, abychom je přilákali ke čtení, nikoliv abychom je odradili a abychom v nich vzbudili pocity strachu, když dítě (student) neporozumí textu, nebude ho kniha bavit, bude se bát říci názor na knihu, protože bude mít pocit, že se mu ostatní vysmějí, když řekne něco špatně nebo se v něčem splete a podobně. Je mi jasné, že existují učební osnovy literatury, které musí učitel (profesor) v rámci školního roku probrat, ale z druhého hlediska může hodinu okořenit, může předčítat nahlas, jak se v této knize dočteme, může říci studentům, které autory má v oblibě včetně současných autorů, může doporučit autory, kteří patří mezi klasiky, ale ve škole se nevyučují a pro studenty i v současnosti mohou být atraktivní, může povědět, které knihy má rád, jakou má doma knihovnu. Může zadat také studentům referáty na jakékoliv knihy, které si sami vyberou a tím se učitel (profesor) a studenti dozví o nových knihách a autorech, které předtím třeba neznali a nečetli a tím se obohatí, rozšíří si obzory. Může vymyslet nespočet dalších aktivit a tím hodinu zpestřit k oboustranné spokojenosti. Záleží to na kreativitě profesora a rovněž na tom, jak moc má rád knihy a jak ho práce naplňuje. Tím se vytvoří větší pouto mezi studenty a profesorem a myslím si, že tímto způsobem může některé studenty získat k četbě. Všichni si nepochybně vzpomínáme na svá studentská léta a víme, o jak ohromném množství spisovatelů jsme se museli učit a zejména ještě když někteří profesoři zahlcují studenty například obdobím národního obrození. Moc se mi líbí středoškolský profesor VLADIMÍR PROKOP, autor několika skript o literatuře, který má pochopení pro studenty. Vím, že požadavky jsou čím dál tím vyšší a zejména také ohledně státních maturit z češtiny. To je kapitola sama o sobě. Jsem rád, že jsem ještě nemusel podstoupit státní maturitu, je to obrovská zátěž pro studenty. Studentům bych přál, aby státní maturity byly zrušeny a aby maturity byly jen v kompetenci středních škol.

Autor DANIEL PENNAC má jiný přístup k výuce literatury, má jiné metody výuky a myslím si, že jeho přístup je správný. Dovede být vstřícný, je u něj vyvinuta empatie, v knize jsou také uvedeny citáty některých autorů, píše s nadhledem i vtipem. V závěru knihy se nachází také 10 PRÁV ČTENÁŘE. Tato práva byla zajímavá a celkově se s těmito právy ztotožňuji, i když Právo přeskakovat stránky v mém případě neprovádím, ale naučil jsem se nedočítat knihy (Právo knihu nedočíst). Časem bych se chtěl vrátit k některým částem knihy.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Otázkou není, zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.

Knihu jsem po dlouhém shánění zakoupila zde a nezklamala mě. Je to čtení o čtení, čtenářích i o tom, jak zaujmout, aby se z nečtenářů čtenáři stali, je to o významu předčítání, o tom, že není nutné knihu dočíst, stránky přeskočit, že je možné se k ní vrátit i po letech a zhodnotit ji s jiným nadhledem a pohledem. Zajímavé, inspirativní, nenásilné. Prostě čtení jako román.