Jeden život nestačí přehled

10.07.2022

Kniha je krásným svědectvím o působení tohoto u nás nepříliš známého světce, jehož život byl prodchnut hlubokou niternou zbožností, schopností sebeobětování a především láskou k bližnímu přesně v duchu učení Pána Ježíše. To vše je podáno velice čtivým, místy až napínavým, způsobem.
O to více mě mrzí četné nepřesnosti objevující se na různých místech knihy. Podotýkám, že jsem si vědom, že se jedná o román, a tak nehodnotím faktografický základ příběhu. Některé omyly lze přičíst na vrub překladu. Například neexistuje žádné oltářní zábradlí. Zmiňovaný předmět se nazývá oltářní mřížka, která v katolických kostelích sloužila až do zhoubných reforem po druhém vatikánském koncilu v šedesátých letech minulého století jako místo pro přijímání věřících a také oddělovala kněžiště od kostelní lodi.
Dále překladatel neodhalil jedno jazykové specifikum polštiny, která má slovo "kaplan" za synonymum k výrazu "kněz". V knize se to "kaplany" přímo hemží a někdy je tento titul přiřknut i kněžím, kteří zastávají mnohem vyšší úřad. Je totiž třeba rozlišovat mezi zastávanou funkcí (kaplan, farář, rektor, kanovník, okrskový vikář, biskupský notář atd.) a stupněm svěcení neboli stavem (biskup, kněz, jáhen, podjáhen, akolyta atd.). Kněz může zastávat všechny zmíněné úřady, nebo nemusí zastávat žádný, a přesto zůstává knězem. Stejně jako biskup (v katolickém chápaní) zůstává biskupem, i když už nestojí v čele diecése. Nechci v tomto komentáři hnidopišsky vypočítávat všechny překlepy či nepřesnosti, a tak zmíním ještě tři vážnější problémy.
Jeden zřejmě vychází z neznalosti tehdejší liturgické praxe: před popravou otce Abba měl jeden kněz sloužit mši přímo o půlnoci (3./4. října). Podle starých právních norem však mohla mše začínat nejdříve hodinu před rozbřeskem a nejpozději hodinu po poledni. Jedinou výjimkou byla vigilie Narození Páně (tedy tzv. půlnoční mše o Vánocích).
Dále se v knize píše, že kněz po vysvěcení slavil svou první mši svatou den před velikonoční vigilií. Nevím, jestli autor jen namátkou vybral tento den, ale každopádně "den před velikonoční vigilií" je Velký Pátek, kdy se jako jediný den v roce mše svatá neslaví. Těžko tedy mohl mít novokněz tehdy primici. Sice se v ten den slavila tzv. missa presanctificatorum (mše předem posvěcených darů), ale o skutečnou mši se nejednalo, neboť kněz neproměňoval chléb a víno.
Nejzávažnější problém, který je tím markantnější, že se ho (zřejmě) dopustil autor-katolický kněz, se nachází skoro na konci knihy. Otec Pallotti je povolán k umírajícímu židu, aby ho pokřtil. Ubožák vyzná touhu po křtu, kněz se ujistí, že věří v Trojjediného Boha a pokřtí ho. Dotud vše v pořádku. Ovšem pak se nově pokřtený začne zpovídat z hříchů ze svého předešlého života, kněz jeho vyznání vyslechne a udělí rozhřešení. Křest ovšem, jak vždy Církev učila, odpouští dědičný hřích, všechny osobní hříchy (lehké i těžké), všechny tresty za ně (časné i věčné) a kromě jiného uděluje milost posvěcující. Svatá zpověď tedy u nově pokřtěného ztrácí smysl, neboť je svátostí, která odpouští hříchy spáchané PO křtu a navrací milost posvěcující těm, ktěří ji hříchem ztratili.
Všechny tyto nepřesnosti a zavádědící informace možná čtenáři ani nepostřehnou, ale mně poněkud kazili dojem z četby. Přesto si z knihy odnáším hluboký dojem z kněžské horlivosti, pokory a schopnosti sebezáporu otce Pallottiho a nad výše zmíněnými problémy nezbývá než si povzdechnout. Vždyť co tady na světě je dokonalé?