Jedna věta přehled

01.02.2024

Färbrova knížka pro mě byla prvním setkáním s ediční řadou Jedna věta, v jejímž rámci mají autoři za úkol po dobu jednoho kalendářního roku zaznamenávat každý den jednu (široce chápanou) větu. Svazek tedy zatím nedokážu posoudit v kontextu toho, jak se s tím vyrovnali jiní zapojení slovesní i (primárně) neslovesní umělci.

V Jedné větě Vratislava Färbra shledávám několik potíží, z nichž některé mohou mít obecnější povahu a poukazovat na slabiny celého „jednovětného“ projektu či jeho zadání. Zaprvé to je značná (pro autora myšlenky a zadavatele celého projektu Viktora Karlíka přípustná) rozkolísanost: Věta se zde nerozumí jednoduchá věta či souvětí v základním a nejobvyklejším slova smyslu, ale často mívá podobu pouhého sousloví, z něhož větu činí jen a pouze velké písmeno na začátku a tečka na konci (kupř. „Zborcený kyborg.“, „Parnas z alkovny.“, „Marinovaný Pegas.“, „Celebrity peněz.“, „Klipsny Satanovy.“). Jindy ona „věta“ nabobtná v mnohařádkový odstavec, který je do formy jednověté převeden trikem v podobě středníků, trojteček a malých písmen uvnitř všude tam, kde by běžný pisatel kladl tečku a začínal novou větu. Čili není to ani obvyklé souvětí, ale paratakticky přiřazované dodatky. Jistě, stricte lingvisticky to problém není (v tomto ohledu může být věta leccos), ale být autorem takového svazku (a věru mě láká myšlenka, že bych si napřesrok takové každodenní záznamy vyzkoušel), držel bych se oné tradiční věty/souvětí.

Zadruhé pak – závažnější věc – je to tak trochu „život fingovaný literaturou“ (řečeno s autorem, srov. 8. 1.). Sice ne vždy nutně špatnou (to je autorův dodatek k citovanému záznamu), jenomže často pramálo vypovídající jako dokument, ale zároveň ne dost silnou o sobě (jsou to spíš takové hříčky a veršíky nahozené možná občas slibně, ale nedotažené do valnější podoby). Autora jsem v minulosti měl tu čest poznat osobně, i proto jsem si pořídil právě jeho Jednu větu, ale i přes to, že víceméně vím, kdo to je, maličko jej znám, mám alespoň částečné povědomí o tom, čím se zabývá a v jakých kruzích se pohybuje, připadají mi záznamy často bezmála šifrované, bez hlubší znalosti kontextu a autorova reálného života nesrozumitelné. A to jistě není dobře. Kdyby tam aspoň neskrýval osoby a města za iniciály, mohlo to nabýt druhotnou funkci dokumentu (i pro budoucnost), ale ani to ne. Aktuální politické a společenské události (např. dosti významné, ba přelomové podzimní volby do poslanecké sněmovny) jsou v knize reflektovány jen letmo, útržkovitě, nenápadně, což je zvláštní, neboť z jiných míst textu plyne, že autor situaci čile sleduje a občanské angažmá mu není cizí. Každou chvíli se tam reaguje na to, že někdo z okolí zemřel, měl pohřeb nebo má k smrti již blízko, člověk se v tom ztrácí. Pokud bylo záměrem autora vyjádřit, že se dostal do věku, kdy „náruč věčnosti se nějak víc otevřela do řad našich přátel“, v pořádku, ale není to málo? Nebo pozice autorského subjektu – většinou se (pochopil-li jsem správně) prezentuje ve třetí osobě, ale občas (jen v závorkách?) figuruje i v osobě první. Opět matoucí, asi záměrně, ale ten úmysl těžko uchopit. V případě svazku z takového projektu, jehož základní vlastností (jak se ukazuje, dokonce mnohem základnější než ta forma jedné věty) je časová podmíněnost, ona každodennost pořizování (popř. zpětného přiřazování, to krom autora už posoudit nikdo nedovede) záznamů, bych očekával, že bude osobnější a dokumentárnější (anebo naopak cíleně odtržený od veškerého dění a plně zanoření v „literárnosti“). Pro Färbra samotného a nejspíš i jeho blízké a přátele snad tento svazek tuto funkci plní, ale pro jiné čtenáře nikoli. Zároveň jim ale nenabízí dostatečné a plné uspokojení ani kognitivní, ani poetické. Je to hybrid na více rovinách a jako celek to není funkční.

Asi nejzdařilejší jsou tak záznamy přerůzných paradoxních všednodenních situací, vzpomínek a pro mě osobně i postřehy z procházek a výletů, místně bohužel občas také anonymizované. V knize jich najdeme dost a vyplatí se ji přečíst. Zvlášť dokud máme v živé paměti pandemický, leč zároveň nadějeplný rok 2021.

24. 7. Dvě sestry, podle motiviky patrně obě učitelky, ve stejných, poněkud ordinérních a poloarchaických tričkách, stejné skleněné náramky i tříčtvrťáky, obě malá pitíčka s brčkem, kufry na kolečkách – cestují vlakem na dovolenou, patrně do penzionu v Hřensku; pak že staré časy zcela minuly