Mýtus zvaný Stínadla přehled

28.11.2024

Sehnal jsem v knihovně alespoň první vydání. Je to rozhodně zajímavé, i když místy těžké čtení. Některé části osvětlují, jak Foglar přišel k tomu či tomu, jak to mohlo být, jaký byl historický kontext. Jsou zde i místa, která by bylo vhodné poněkud aktualizovat (třeba už k tomu došlo v pozdějším vydání), a opravdoví znalci Foglara zřejmě budou místy polemizovat. Škoda, že mnohé z uváděných odkazů na literaturu jsou naprosto nedohledatelné věci...

Rozečteno v roce 2023, ale navzdory dobrým úmyslům se nepodařilo dočíst do 31. 12.

Pokud bych měla srovnat s Hoškovým Evangeliem podle Jaroslava Foglara, Dvorský nepíše tak odborným jazykem a jeho kniha je díky tomu o něco čtivější. Oceňuji i to, že poznámkový aparát je řazen na konci knihy, takže odkazy na bohaté citační zdroje neruší plynulost textu a neodvádí pozornost k poznámkám pod čarou. Naopak spíše než u Pavla Hoška, u Miloše Dvorského jsem místy váhala, zda přání nebylo otcem myšlenky, neboť některé úvahy a podobnosti mi přišly trochu na sílu (např. Štěpán Vonta či symbolika žluté barvy). (A pokud si mohu dovolit remcat, i obálka mohla být hezčí :-).)

Kapitoly věnující se Foglarovým inspiračním zdrojům či stínadelskému místopisu a staré Praze byly velice pěkné a pro mne osobně přínosné. Nemyslím, že by mi vzaly kouzlo fikčních Stínadel a universa Rychlých šípů, „moje“ Stínadla a ta, která nikdy neexistovala nebo jejich předobraz padl v rámci asanace, vedle sebe koexistují dál a kouzlu trilogie mi to neubírá. Naopak, ze závěrečných kapitol jsem si odnesla spíše rozpačité pocity. Vývoj vontského hnutí by si zasloužil samostatnou studii stejně jako část věnovaná Foglarovým napodobitelům a pokračovatelům. Házet do jednoho pytle Pratchetta, Rowlingovou, Tolkiena a celkově fantasy mi přijde značně zjednodušující, nesouhlasím s tím, že by knihy neměly svoji morální hodnotu a byly vystavěny na protikladných principech než Foglar. (Celé autorovo konstatování je poměrně stručné a možná si jeho myšlenky vykládám mylně, ale jeho teze mi přijdou velmi zjednodušující a zavádějící.) O kultu píše více a hlouběji Pavel Hošek, co se odkazu foglarovek u současných dětí týče, nejsem tak skeptická, byť některé povzdechy s autorem sdílím. U Jestřábových knih vidím jako hlavní problém ani ne tak idealizaci hlavních hrdinů a zhrubělost dnešní doby, jako to, že jsou dějově zasazeny do období, které je současným dětem hodně vzdáleno a reálie na ně mohou působit cize.

Kdyby kniha závěrečné kapitoly neobsahovala nebo uchopila jinak, moje hodnocení by bylo vyšší (3,5 * zaokrouhlených na 4). Četla jsem první vydání zapůjčené z knihovny, takže nemohu porovnat, co bylo později doplněno a rozšířeno. Kniha je beznadějně vyprodaná, ceny na trhu dosahují značných výšin, a tak nezbývá doufat, že brzy dojde k dotisku či novému vydání. Oceňuji totiž, že se autor do tématu takto komplexně a do hloubky pustil, práce to musela být mravenčí a úmorná, s minimem písemných zdrojů a bez možnosti zeptat se otevřeně na některé otázky přímo u zdroje. I když mi připadá, že místy od tématu odbočil a v závěru opustil objektivní pohled na věc a sklouzl k předkládání vlastních postojů, Mýtus zvaný Stínadla je zajímavou publikací.

Jiří Stegbauer: „Ke stoletému jubileu Jaroslava Foglara bych si přál, abychom si jako jeho příznivci položili mimo jiné otázku, nakolik jsme těmi, jimiž jsme chtěli v souladu s vlivem spisovatelových děl být, a co uděláme pro to, abychom se co nejvíc reálně přiblížili ideám, které propagujeme, šíříme a připomínáme.“

Nedá mi to zakončit zelenoraoulovskou otázkou: A co na to Jan Tleskač?