Jiný svět přehled

22.12.2024

„Ve sféře lidských pocitů existuje podivný jev, jenž je něčím víc než pouhým zvykem, neboť je téměř sebevražedným zákonem duševního ochromení. Tím chci říct, že v nejhlubší lidské bídě přicházejí chvíle, kdy jakákoli možnost změny - i kdyby to měla být změna k lepšímu – připadá člověku riskantní a nebezpečná. Slyšel jsem o žebrácích tím nedůvěřivějších k svým dobrodincům, čím více od nich mohou dostat mimo obvyklou almužnu – třeba střechu nad hlavou nebo práci místo několika haléřů vhozených do nastavené čepice. Pod určitou životní úrovní se v člověku vytváří něco jako fatální lpění na vlastním osudu, něco jako trpká zkušenost, že každá změna může být jen změnou k horšímu. Dejte mi pokoj – jako by říkal – a dejte mi jen tolik, abych neumřel. Konzervativní lidé z toho usuzují, že není správné obšťastňovat člověka proti jeho vůli, a mají v jednom pravdu: obdarovaný není nikdy šťastný tak, jak si to představuje dárce. Ale ať je tomu jakkoli, člověk v nouzi začne po určité době podléhat jejímu podivnému kouzlu a podezíravě rozbírá možnost se z ní nečekaně dostat, protože se až dosud naučil cenit jen takové zvraty osudu, které přinášely do jeho života změny malé, zato trvalé a jisté. V táboře jsem neměl daleko k tomu uvěřit, že je-li člověk odsouzen k určitému osudu, neměl by se proti němu bouřit.“

--

Tohle je mistrovské dílo! O německých táborech toho bylo napsáno hodně, ale „bílá krematoria“ sovětských gulagů na světě nikdy moc nerezonovala. A všiml si toho už i Grudziński před 70 lety. Tenhle hrdina podzemního odboje, pak vězeň pod Archangelskem a nakonec bojovník pod Monte Cassinem s hrůzou sledoval, jak na jedné straně Bugu „miliony sovětských otroků očekávaly, že je nacistická armáda osvobodí, a na druhé straně vkládaly miliony dosud nespálených obětí německých koncentráků poslední naději do Rudé armády.“ Sověti po svém vpádu do Polska takhle věznili asi 2 miliony Poláků (mimochodem mnozí přežily díky tomu, že Grudziński podnikl po dohodě Sikorski-Majskij v lágru hladovku). Jeho svědectví, napsané 10 let před Jedním dnem Ivana Děnisoviče, je neobyčejně cennou studií nejen toho zločinného režimu, ale hlavně samotné lidské povahy. Je to nejen jedna z nejdůležitějších knih minulého století, ke které psali předmluvy Bertrand Russell nebo Anne Applebaum. Povinná literatura pro každého humanistu.

V naší části světa ji vydali až po roce 1990. Jo a taky francouzští komunisté, kdo jiný, dosáhli toho, aby taky u nich nevyšla až do roku 1985, podobně jako když se neúspěšně soudili s Viktorem Kravčenkem o jeho knihu Zvolil jsem svobodu. To pěkně ilustruje ten málo známý fakt, že Československo nebylo jedinou zemí v Evropě, která byla tak padlá na hlavu, že si dobrovolně zvolila komunisty. Druhou takovou byla právě Francie, kde vyhrávali jedny volby za druhými celých deset let po válce.

--

„Život v táboře je možný jen tehdy, pokud se ve vězňově hlavě i ve vzpomínkách úplně rozplynou srovnávací hodnoty ze života na svobodě. Právě to znamená věta, tak často užívaná starými vězni, již obvykle utěšovali nováčky: „Ničevo, privykněš.“ Vězeň, jenž si zcela zvykl, zkrátka skoro všechno zapomněl. Nepamatuje se, jak kdysi uvažoval, co cítil, koho a proč miloval, co neměl rád a na čem lpěl. Takoví vězňové prakticky vůbec neexistují. Ale stává se, že člověk v lágru potká lidi, kteří se po několikaletém pobytu za dráty naučili držet své vzpomínky na uzdě lépe než živočišné reflexy. Ten instinktivní akt sebezáchovy se časem změní v železnou kázeň dělící minulost od přítomnosti nepřekročitelnou hranicí. Většina vězňů se jí nedokáže podrobit a hledá záchranu ve vzpomínkách, jako by to byla narkotika. Ti, co se údajně „nepamatují“, jsou silnější, ale současně i slabší. Silnější proto, že si skutečně zvykají na zákony táborového života a bezděčně je považují za přirozené a normální. Slabší proto, že jakákoli puklina v tomto pancíři, jakákoli záminka, jež poněkud živěji promluví k jejich představivosti, vyvolá tak silný nápor zasutých vzpomínek, že už ho nic nedokáže zadržet. Vybuchnou znenadání, zachvátí mozek, srdce a tělo tím agresivněji, čím hlouběji byly zasuty do temné propasti nepaměti.

Obyčejní lidé snášeli život v lágru trochu snáz, považovali ho totiž za nejhorší údobí svého života, a ten nebyl snadný ani předtím, a s pokorou v srdcích čekali na odměnu za svou trpělivost v utrpení. Naproti tomu lidé inteligentní, obdaření živější představivostí a bohatšími zkušenostmi, bývali většinou netrpělivější, a pokud se nedokázali vyzbrojit aspoň trochou cynismu, vydávali se vzpomínkám na pospas se svázanýma rukama a nohama.“