Julietta čili Zdar neřesti přehled

20.12.2021

Nebudu vám lhát, Julietta je po mém soudu z dvojice Justina a Julietta ta slabší kniha. Jsem-li o Justině schopen říci, že veškerá perverze knihy slouží jako pouhopouhý věšák na filosofii, u Julietty je tomu jinak. Ano, kniha sama je pro nás stále zajímavý filosofický artefakt, ale nikoliv jako nositel autorovy filosofie, ale jako vyvrcholení jedné éry.

Co tím myslím? Justina nese autorovu filosofii inherentního zla a utilitarismu (případně cokoliv dalšího co v ní najdete, je toho víc; utilitarismem tu míním egoistický, darwinistický utilitarismus, ne utilitarismus klasický, či některý z jeho moderních alternativ), Julietta sama nenese nic, než výsměch morálním hodnotám, zesměšnění systému a zla pro zlo. Zatímco brutalita Justiny je relativně mírná, je Julietta extrémně přehnaná a to dokonce do té míry, že prakticky od prvního seznámení s jistým ministrem Saint-Fondem není schopná gradovat, což jí rozhodně nepřidává co do čtenářského zážitku. A to se mi mimochodem stalo snad poprvé u literatury, kterou lze brát vážně, že by ve svém extremismu nebyla schopna gradovat.

Kniha navíc, co si budeme nalhávat, působí dosti nedokončeně. Celkem vzato se vleče a najednou během jedné stránky dojde k vyvrcholení, bez vnitřní návaznosti. Autor zjevně nestíhal. Kniha tak ještě více působí jako jakási kapitola 120 dnů sodomy.

Ale přesto kniha nezůstává bez zajímavosti. Při pohledu na ni lze prohlásit: Hle, osvícenství!

Víte, já nejsem proti myšlence osvícenství, ba naopak, jsem pro ni. Problém je, že ono se to s ní od počátku pojalo tak trochu špatně a ta kára se dotáhla dál, než by bylo vhodné. Učenci frankfurtské školy (ale nejen ti, pouze je mám s de Sadem nejspojenější), říkají, že Osvětim byla vrcholem myšlenky osvícenství. Souhlasím. Julietta je druhým vrcholem. V ní, i v Justině (jen méně nápadně) můžeme pozorovat klasicky osvícenské postupy. Odloučení od boha a dokonce vyloučení z přírody (odvržení rodinných, společenských, i enviromentálních vlivů), rezignace na metafyzické normy, soustředění se pouze na člověka. Škatulkování, snaha narovnat všechny do jedné, maximálně dvou skupin. To je u de Sada naprosto extrémní. V jeho případě existují pouze dva druhy lidí slabí, ctní a poražení a proti nim stojí silní, zvrácení a vítězní. Ti druzí mohou konzumovat ty první, protože jsou přeci naprosto neužiteční, jsou pouhým materiálem, plně odděleným od jakékoliv individuálnosti. Lidé jsou materiálem, který je třeba užit ke svému požitku. Ten samý přístup vedl k holokaustu.

Z tohoto pohledu a nikoliv z jiného, je Justina zajímavá. Je to kniha, která je karikaturou toho nejhoršího z pravděpodobně nejvlivnějšího a největšího filosofického směru všech dob. Tedy, vyplatí-li se knihu číst? Neoddiskutovatelně ano. Ne každý toho bude schopen a na rozdíl od Justiny je to naprosto pochopitelné, ale ten kdo se chce zabývat filosofií (i na mé, laické úrovni) nesmí se této knize vyhnout, protože její stopa a stopa Donatiena Alphonse François markýze de Sada jak ve filosofii, tak v literatuře je neignorovatelná.