K otázce vivisekce přehled

06.12.2022

A já jsem si myslela, že mám silné nervy.
Není to první text o vivisekci, který jsem četla, ale určitě patří k těm nejperverznějším, jež se mi dostaly do ruky. Ne brutalitou pokusů, nýbrž autorovým bohorovným názorem, že „psům [zaživa] navrtati hlavy a rozžhaveným železem a proudy vřelé vody vypalovati a vyplachovati mozek“ patří ke „konání humanity“. Nicméně uznávám, bylo fascinující číst úvahy vivisektora věřícího, že je bytostí ušlechtilou a mravnou. Protože Mareš, na rozdíl například od Magendieho, nebyl patologický sadista – on prostě upřímně nespatřoval v pitvách živých zvířat problém. Ač pachatel výsostného zla, lze ho prohlásit za osobu subjektivně, autonomně etickou. Děsivé, co?

Jeho brožura je především polemikou s anti-vivisekčním hnutím, které na přelomu 19. a 20. století nabývalo na síle. (Na konci života ho ještě zastihl zákaz vivisekce říšským, resp. protektorátním zákonodárstvím – alespoň něco.) Těmto odpůrcům, tedy spolkům na ochranu zvířat, ale i některým zvěromilným lékařům a filosofům, občas vyvrací argumenty způsobem věcným, vědeckým a podnětným. Viz námitku, že by v zájmu důslednosti měli být i proti kastraci bez anestetik. Jindy se ale uchyluje k osobním útokům, apelům na emoce a dezinterpretacím. Čili přesně k těm věcem, které vyčítá jim. Boj o vivisekci byl tvrdý a eklhaftní, asi jako boj o Rukopisy.

Když rekapituloval dějiny sporu a poukázal na to, že alespoň některé vivisekce zvířat posouvají medicínu vpřed (jistě, vivisekce lidí ji posouvaly taky), přechází k pokusu o filosofické ospravedlnění teze, že na zvířata se naše morální povinnosti nevztahují. Používá k tomu jednak poněkud překroucený výklad kritizovaného hinduismu (kde ve skutečnosti hraje rozumová povinnost větší roli než „pouhý smyslný soucit“, jak by zjistil, kdyby ráčil otevřít Bhagavadghítu), jednak Kantovu etiku. Je sice pravda, že Kant nevztahoval kategorický imperativ na zvířata, ale pokud vím, bez povinností a zodpovědnosti vůči nim podle tohoto filosofa nejsme. (I Mareš má jistou minimalistickou zooetiku: vivisekce konané čistě pro potěšení z utrpení neschvaluje, ale pro nakládání se zvířaty nemá žádný obecně závazný a nutný regulativ, jsou mu prostě mimo zákon.)

Je to zajímavé vědecky i eticky. Když si uvědomíme, že vivisekce se dosud/znovu užívá (předloni jsem četla její obhajobu v oxfordském medicínském žurnálu), činí to tuhle brožuru z roku 1910 poměrně aktuální. A možnost přečíst si apologii ryzího zla se člověku také tak často nenaskytne. (Mareš je v defenzivě – být v defenzivě pro etiku znamená, že prohrává – a prohravší etiky bývají vycenzurovány do zapomnění, takže se hájit nemohou. Kdyby směla existovat apologie pokusů na lidech, vypadala by přesně stejně, jenže nesmí.) Ale příjemné to fakt nebylo.