Kastrující stín svatého Garty přehled

A tohle bylo opravdu zajímavé čtení. Nebudu zde vůbec řešit poslední dvě části, doslova a epilog, dovolím si však drobnou osobní poznámku k dvěma esejům. Kastrujícímu stínu svatého Garty a Překladu jedné věty. Předem jak jsem se k esejům dostal. Četl jsem mimořádně zajímavou knihu „Právo a vášeň; jazyk, příběh, interpretace“. V jejím textu byl sem tam odkaz na Kunderu, konkrétně na Kastrující stín. Povídal tam, pan docent Škop, něco o Kafkovi. Nějak jsem netušil jak souvisí nějaký Garta a Kafka, šel jsem tedy do esejů naslepo. A hele, zase je v tom ten zlopověstný Max Brod.

Víte, nemám Broda rád. Ač Kafku miluji a svět jako celek by byl mimořádně ochuzen kdyby jeho dílo nespatřilo světlo světa, stejně však nemohu kladně pohlížet na člověka, který přes výslovné přání svého přítele nejenže publikoval jeho dílo, nehledě na to, že nedokončené, ale dokonce jeho soukromé a jen soukromé dopisy. Ostatně patrně Brod může za mou obecnou nechuť k publikovaným korespondencím. Nu a je to podle Kundery Brod, kdo nejenže Kafkovo přání zradil, ale také ho znečistil obrazem svatého Garty ze svého románu. Zkreslil pohled na jeho romány, na jejich estetiku a na estetiku sexuality v nich použitou. I kdyby kniha obsahovala jenom stín, stálo by to za to. Kundera zde rozebírá pojetí sexuality v Kafkově díle a to sice s neuvěřitelnou citlivostí a vnímáním. Ano, o to hlavně jde v Kastrujícím stínu.

Dále je tu překlad jedné věty. Abyste předem věděli do čeho jdete, budu zde větu citovat v Kunderově překladu:

„Tu míjely hodiny, hodiny společných dechů, společných tlukotů srdcí, hodiny během nichž K. měl stále pocit, že bloudí anebo že je tak daleko v cizině v níž ani vzduch nemá nic ze vzduchu domova, v níž se člověk samou cizotou musí udusit, a uprostřed jejíchž nesmyslných vábení nemůže přesto dělat nic než dále jít, než dále bloudit.“

V Překladu jedné věty prezentuje Kundera tři francouzské překlady této věty a demonstruje na nich, proč stojí francouzské překlady za starou belu. České podle něj tak hrozné nejsou, dokonce je označuje za velmi kvalitní, ale zde si dovolím podotknout, že to byl zase Brod kdo nám před Kafkou vytvořil stejnou mlhu, jako nekvalitní překlad. Kafkova estetika je precizní, fantastická, snová, podivná, obskurní, Lovecraftovská, bohužel do značné míry nepřenositelná, protože je nepochopitelná. Nelze ji pokřivovat, protože se nedokáže zohnout, pouze zlomit. Nelze vynechat jediné slovo, protože každé jediné slovo je základem. A to vám Kundera v tomto eseji (či této, co já vím) vysvětlí. Vlastně je to takový polopatický a přesto neúplný návod na čtení Kafky. A to má smysl, ne?