Katechetické spisy přehled

14.12.2024

Pokud by chtěl někdo začít číst Augustina, doporučím mu buď právě tuto kompilaci čtyř Augustinových textů nebo jeho Vyznání. Katechetické spisy obsahují čtyři texty, které se v podstatě týkají vyučování katechumena v růstu víry, naděje a lásky k Bohu. Kniha obsahuje pěkné úvodní slovo vydavatele, kde je čtenář uveden do geneze a účelu následujících textů.

O náboženském vyučování

V tomto spise Augustin prvně uvádí čtenáře do pedagogiky katecheze. Tato část se obecně hodí komukoliv, kdo chce někoho něčemu učit. Samozřejmě, že text je nejvíce určen katechetovi, tj. vyučujícímu náboženství, ale určité psychologické prvky, které zde Augustin zmiňuje, jsou aplikovatelné v téměř každé učitelské profesi, např. přizpůsobený styl výkladu pro již v jiné oblasti vzdělané lidi, nebo pro lidi s různými pohnutky k víře, jak se má katecheta vyrovnat s obavami či s omyly ve vlastním výkladu apod. Velmi zajímává část spisu, která ukazuje, že Augustin byl skvělý učitel a měl velmi dobré pochopení pro své žáky. Následují poté dva způsoby výkladu, jeden delší a druhý kratší, oba shrnující celé dějiny a smysl křesťanství v jeho názornosti, historičnosti a ucelenosti (slova z úvodu knihy). Je to poutavé čtení, které osvětluje mnohé na pár stranách.

„A jestli máme milovat i ty, kteří ještě spravedliví nejsou, aby jimi byli, oč vřeleji máme milovat ty, kteří spravedlivými již jsou. Ale něco jiného je člověka milovat a něco jiného vkládat do člověka naději; rozdíl v tom je tak veliký, že Bůh jedno přikazuje a druhé zakazuje.“ (s. 57-58, O náboženském vyučování katechumenů, 49)


Kázání ke katechumenům o vyznání víry

Tento text je kratším kázáním o Symbolu, tj. Vyznání víry (latinsky Symbolum Apostolicum – Apoštolský symbol). Je to v podstatě malý katechismus na cca 20 stranách. Stručnost ale i přesto jasnost výkladu je hlavní devizou tohoto spisku. Trochu více se Augustin pozastavuje nad otázkou zla a utrpení především nad příběhem Joba a vrcholícím v trpělivosti Páně v jeho utrpení na kříži. Známe totiž Jobovu trpělivost a známe též konec Páně. Slovy Augustina: „Bůh ho jakoby opouští, pokud jde o přítomné štěstí, neopouští ho však vzhledem k věčné nesmrtelnosti.“ (s. 73, Kázání, 10) Ať již v případě Joba či Krista, je to trpělivost, která se v utrpení od Boha neodvrací, ale naopak tím více přimyká k Lásce, která všechno vydrží, která osvobodí ne pro žádostivost, ale pro lásku, ne pro toužení po odměně, ale pro trpělivost v utrpení. Více k této otázce nechám na čtenáři, ale jen bláhovec by si mohl myslet, že zlo je důvodem si myslet, že Bůh neexistuje.


Vavřincova příručka o víře, naději a lásce

Vavřincova příručka je asi nejkomplikovanější text z této knihy. Nejvíce se mi zapsaly do mysli soteriologické pasáže o hříchu, vykoupení a spáse člověka Kristem Bohem. Z lidské perspektivy není jednoduché přijmout existenci soudu, který zcela jistě přijde. Pasáže textu o konečném soudu nebo očistci není jednoduché číst, ale je tu nakonec víra, naděje a láska v Boha milujícího a odpouštějícího, nakonec se tak jmenuje i celý spis:

„... větu z Písma: Chce, aby všichni lidé došli spásy, musíme chápat tak, jako by se říkalo, že žádný člověk nebude spasen, aniž by jeho spásu chtěl Bůh; nikoli že mezi lidmi jsou jen ti, které chce spasit, nýbrž že nebude spasen nikdo, u koho to nechce; a proto je třeba jej prosit, aby chtěl, protože se to bude muset stát, pokud on bude chtít.“ (s. 140, Vavřincova příručka, 103)


O křesťanském boji

Poslední spisek knihy je vlastně exkurzí do různých heretických a rozkolnických směrů. Zde se Augustin, jak by se také dalo napsat, věnuje odřezávání neplodných ratolestí z vinného kmenu Církve. Jsou zde uvedeny bludné učení manichejců, modalistů, triteistů, ariánů, apolinaristů, montanistů, donatistů, luciferiánů, novaciánů či gnostiků. Zajímavé čtení, o spoustě daných směrů jsem neměl ani tušení, někdy jsou to jen "zdánlivé drobnosti", které odlišují danou herezi od Církve, jejichž přijetí ale by mělo zničující dopady na katolické myšlení.