Když v ČSSR vybuchovaly bomby a další neznámé příběhy přehled
Jan Morava
Naše země je plná příběhů. Počínaje otrávenými chlebíčky servírovanými předsedou vlády přes záměr postavit jaderný reaktor v téměř každém krajském městě až k bombám vybuchujícím před sídly komunistické strany. Vydejte se na cestu do nedávné minulosti, ať už jste ji zažili nebo vás jen zajímá historie vlastní země. Co rozhodlo, že třetí zemí ve vesmíru bylo Československo a proč byl jako kosmonaut vybrán Vladimír Remek? Kdo sestřelil sovětský vrtulník u Milešovky v roce 1968? Věděl papež o sametové revoluci dřív, než k ní skutečně došlo? A jak dopadl případ tajné schránky v pražském metru?... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Když v ČSSR vybuchovaly bomby a další neznámé příběhy. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Už dlouho cítím vůči autorovi této knihy dluh, že jsem mu nenapsala kvalifikovanou a pořádnou recenzi. Svého času jsem jen konstatovala, že s výjimkou jedné hrubky (s. 59) jsem žádné závažnější nedostatky nenašla. Po druhém přečtení pro osvěžení napravuji:
Knížka je sice útlá a malá formátem (takže se dobře nosí v kabelce), ale obsahově velmi bohatá. Obsahuje celkem 15 více či zcela neznámých příběhů, které se u nás odehrály převážně v druhé polovině 20. století. Nese název podle příběhu prvního, ale s ohledem na časový záběr popisovaných událostí, je zkratka ČSSR v názvu zavádějící. (ČSSR jako oficiální název republiky byl uváděn od roku 1960, kniha však mj. zahrnuje i příběh z období protektorátu; vhodnější by tedy bylo v názvu uvést namísto zkratky slůvko „Československo“).
Jan Morava píše čtivě a text je erudovaný. I když jde o popularizaci, coby absolventovi historie mi zejména chybělo uvedení zdrojů, z nichž autor vycházel. Jednak ze slušnosti :-), a pak třeba s motivací rozšířit obzory těm, které daná kapitola zaujala a chtěli by vědět víc. Při prvním čtení mě zaujala volba a skladba příběhů, k čemuž sám autor uvedl, že polovina jich byla původně psaná pro internetový magazín.
- Když v ČSSR vybuchovaly bomby: Autor předpokládá znalost reálií, doby a osob a čtenáře rovnou hodí do vody, aby plaval. (Vůbec netuším, kdo byl agent Zifčák.) Tento příběh byl pro mě zcela neznámý – s ohledem na jistou popularizaci dějin třetího odboje bych čekala, že o tom bude známo víc. Dokážu si představit i televizní zpracování á la Malý Pitaval, ať už scénárista s režisérem za hrdiny vezmou příslušníky bezpečnosti nebo diversanty.
- Husákův prst nad Prahou: Tady si JM neodpustil rýpnutí do nejmenovaného tehdejšího vrcholného představitele naší země. Někomu mohou – byť jemné – narážky na politiku a představování osobních názorů autora vadit, já si spíše kladu otázku, nakolik budou s naší politickou pamětí podobné narážky srozumitelné za několik let a čtenáři, který nebude znát kontext doby, v níž knížka vznikla. Minimálně Žižkováci by si příběh měli povinně přečíst.
- Vyšetřování případu tajné schránky: Taková perlička, demonstrující absurdity minulého režimu. Škoda jen, že popisek u fotky na s. 21 prozradil pointu – kdyby fotka byla v textu zařazena později, čtenář by déle spekuloval a vytvářel vlastní teorie, jak to se schránkou bylo. Autorovi trochu utekla snaha o anonymizaci, kdy z různých míst textu lze dovodit celé jméno jednoho z vyslýchaných :-P.
- Hongkongská chřipka v Československu: Další pro mě zcela neznámý střípek historie. V kontextu nedávno prodělané pandemie (epidemiologická opatření, nouzové stavy, nařízené karantény, očkování) působí o to kuriózněji.
- Protistátní improvizace herce Lábuse: S ohledem na známou tvář v příběhu se tento trochu vymyká ostatním, jinak má ovšem společného jmenovatele, a to onu absurdnost, nad kterou možná dnes kroutíme hlavou. Kdy stačilo málo nebo nějaká drobnost, člověk se dostal do hledáčku a už to s ním šlo z kopce a jen obtížně se obhajoval. (Je to ale dnes lepší?) V tomhle se mi líbí Moravův závěrečný morální apel.
- Rudá hvězda nad krajinou: Nakléřov znám podle jména, jen jsem jím projížděla, ale po přečtení tohoto příběhu mám chuť najít si staré pohlednice zaniklých obcí a jet se podívat na místo, kde kostelík stával. V duchu, v jakém je psán tento neznámý dílek naší historie, bych si přečetla i další příběhy či celou knížku.
- MI-4 sestřelen: Možná JM k sepsání inspirovala v závěru zmíněná výstava v teplickém muzeu. Já na ní nebyla, takže i toto pro mě bylo novum. Opět zajímavý příběh z míst, která jsou mi blízká.
- Pevnost pro jednoho muže: Bydlím v oblasti s velkým výskytem řopíků, byla jsem v Hrabyni, ale o Einmannbunkerech jsem slyšela poprvé. K Českému Těšínu se asi nedostanu, ale budu-li se pohybovat kolem Bíliny a Teplic, určitě budu koukat a dávat pozor, jestli nějaký nezahlédnu.
- Naplněné proroctví: Jan Pavel II. byl první papež, kterého jsem na papežském stolci zažila a vnímala, a doteď ho mám s touto „funkcí“ spojeného. O svatořečení Anežky České coby jednom z významných mezníků roku 1989 jsme se učili ve škole, škoda, že jsme tehdy prostou větu ve výkladu nemohli doplnit o hlubší příběh. Díky JM to současní studenti mohou napravit.
- Jak se našel československý kosmonaut: Seriál Kosmo jsem neviděla, Remka znám podle jména (doma jsme si hrávali s leporelem sovětské provenience a nejvíc nás bavil lunochod), o Pelčákovi jsem v životě neslyšela. Přitom velká (i menší) historie je plná osob(ností) a jmen, které zůstaly stát v pozadí a zapomenuty. To, že se do vesmíru nepodíval, to by mě moc mrzelo. Ale díky téhle knížce nezůstane Oldřich Pelčák tak úplně zapomenutý.
- Je libo chlebíček?: S tímhle příběhem mám osobně největší problém. Svého času jsem na VŠ přečetla hodně knih o českém fašismu, nevím, z čeho autor čerpal a k jakým zdrojům se při zpracování přiklonil, ale já tehdy získala dojem, že generál Eliáš byl v chlebíčkové aféře obviněn neprávem, ba spíše to byla záminka pro jeho zatčení. Nebyla bych si jistá ani tím, že bylo jasné, že bude zastřelen – ve vězení byl podměrně dlouho, okupanti si ho drželi jako určitou zálohu a možná i páku na odboj, do Kobylis šel až poté, co došlo k atentátu na Heydricha. Pro Eliáše mám velkou slabost, jeho příběh mě stále dojímá, aktivní účast v aféře mi proto příliš nevoní.
- Nechte znít Hlas Ameriky: Svobodné Evropě byla nějakých 10 let zpátky věnována konference v ČRo, onehdá jsem si četla paměti Peroutkovy třetí ženy, které lehce reflektují i zákulisí zahraničního vysílání. Tady se na zahraniční rozhlas díváme z jiného úhlu pohledu a sledovat výčet opatření, jejich vývoj a postupné rozvolňování, bylo pozoruhodné.
- Jaderné teplo domova: Jaké byly v minulosti plány, a kolik elektráren měla naše malá zemička mít. Dnes je JE považována spíše za strašáka – jsem zvědavá, jak bude budoucnost mluvit o fotovoltaických článcích nebo větrných elektrárnách.
Niektoré prípady boli zaujímavé, iné ma nezaujali. Čo mi vadí, namiesto väčšieho množstva povrchne a nakrátko spracovaných prípadov mal použiť menej a detailne ich rozpísať. Stálo by to zato.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Když v ČSSR vybuchovaly bomby a další neznámé příběhy v seznamech
v Přečtených | 2x |
ve Čtenářské výzvě | 1x |
v Knihotéce | 1x |
v Chci si koupit | 1x |
Štítky knihy
Československo intriky komunismus socialismus Státní bezpečnost (StB) výbušniny, bomby městské legendy nevyřešené případy
Skrýt reklamy
POKRAČOVÁNÍ:
- Nejvyšší betonová stavba v Česku: K Bukové hoře mám vztah vřelý, (na rozdíl od Járy Cimrmana) jsem tam byla a po dočtení mě mrzí, že veřejnosti není výhled z vysílače umožněn. Nějak si to zařídit… ale jak?
- Zamrzlé Československo: Náš gympl svého času jako jeden z mála nepřistoupil k uhelným prázdninám (můj bratr proti tomu protestoval připoutaný k sáňkám před nástěnkou v prvním patře školy), ale když si člověk čte, jaké překvapení umí příroda zařídit, možná není až tak o co stát. Že by dnes teplá voda tekla jenom „na příděl“, zavřela se kina, některé profese se vůbec nedostaly do práce? Nemyslitelné. A přitom stačí poměrně málo… Bylo by hezké říkat si, že roční období byla nepřítelem jenom socialismu, podobný teplotní výkyv však prověří i kapitalismus.
Moravova prvotina je napsaná velmi pěkným jazykem, je znát, že autor nad příběhy přemýšlel, čerpal z vyprávění pamětníků a prováděl rešerše. Pokud bych měla něco vytýkat po druhém přečtení, by to bylo i větší množství příběhů, na tak útlý rozsah je 15 hodně. Pokud je kniha čtena na jeden zátah, má to za důsledek, že po dočtení se toho z hlavy dost ztratí. Přitom každý z předkládaných příběhů je zajímavý a troufám si říct, že většina z nich není notoricky známá, ba dokonce je neznámá, a mnohé si zaslouží, aby byly čteny a vyprávěny. Možná by si alespoň některé z nich zasloužily hlubší rozepsání do delšího formátu. Přínos budou mít hlavně pro Severočechy (většina příběhů je se dotýká Ústeckého kraje a Teplicka), ale obohatí i zájemce o historii 20. století. Kdyby bylo pokračování, dokážu si představit seriál á la Klimkovy „momentky“ z první republiky, které souborně vyšly pod názvem „Vítejte v první republice“.
Kvituji celkové zpracování knížky, nechybí obsah ani představení autora, který má odvahu, vybízí čtenáře k diskusi a zanechává své kontaktní údaje. U knížky jsem si nejednou kladla otázku, zda člověk zcela nepolíbený alespoň základní znalostí kontextu a doby, tuší, o čem vlastně čte, ale ten, kdo povědomí má, si počte hezky.