Kladivo na čarodějnice přehled

28.01.2025

Kniha si pamatuji z dob, kdy byla součástí povinné četby, takže jsem jí nečetla a velmi zběžně se podívala na film Kladivo na čarodějnice. Už ten byl tenkrát dost surový. Až teď v dospělosti, kdy mi nikdo nepřikazuje, co mám číst, jsem se ke knize vrátila a s chutí si jí přečetla. Místa v knize popsaná i historii tamního kraje znám, o to větší ve mě zanechávala kniha pocit úzkosti a nespravedlnosti. Čarodějnické procesy nejen na Jesenicku, byly neuvěřitelně kruté. Stačilo, aby jedna bába povídala... Nebozí vesničané pak byli vystaveni zvěrstvům pána inkvizitora Bobliga, který se nakonec jak pára vypařil zpět do Polska, kde se dožil v tichosti požehnaného věku a nebyl za své procesy nikdy souzen. Ze čtení je člověku až úzko. Pan Kaplický uměl vykreslit dobovou atmosféru velice čtivě a poutavě.

25.01.2025

„Spoléhal na Boha, ale ten se postavil na stranu jeho nepřátel.“

Jak bolestivé a zdrcující je číst o tom, jak zlo dokáže připravit člověka o víru.
Jak bolestivé a zdrcující je číst o chvílích, kdy i zbožný kněz, pevně věřící v Boha, začne pochybovat o Jeho existenci.
Jak bolestivé a zdrcující je číst o naprosté bezmoci, o ztrátě důstojnosti a lidskosti v tom nejzákladnějším slova smyslu.

Kladivo na čarodějnice je podle mého soudu románem nesmírné síly, jehož autor se svého díla zhostil s obdivuhodnou precizností, a to jak po stránce literární, tak obsahové. Nelze neocenit množství práce věnované rešerším, což je patrné nejen z pečlivého vykreslení historických reálií, ale také z doslovu, který prozrazuje, že k napsání knihy inspiroval autora čtenářům návrh.

Atmosféra, kterou Václav Kaplický dokázal vytvořit, je nesmírně sugestivní. Výběr slov, střídmé, avšak působivé používání latiny, to vše nejen dokresluje dobové církevní prostředí, ale zároveň nabízí čtenáři možnost připomenout si či objevit krásu tohoto klasického jazyka. Kniha se rovněž vyznačuje vytříbeným slohem – knižními výrazy, přechodníky a stylistickou uhlazeností, což dodává textu mimořádnou eleganci.

Zprvu se mi příběh jevil jako jasně vymezený zápas mezi dobrem a zlem, černobílý konflikt bez hlubšího rozměru. Časem jsem však byla mile překvapena jeho vrstevnatostí a hloubkou. Kaplický neidealizuje své hrdiny – děkan Lautner, coby zástupce „dobra“, není bezchybným vzorem ctnosti, což jeho postavě dodává autentičnost a lidskost. Tento přístup navíc celý příběh pozdvihuje na vyšší úroveň.

Na druhé straně stojí inkvizitor Boblig, který je téměř archetypálním ztělesněním zla. Nepamatuji si jediný moment, kdy by projevil kousek cti nebo jakoukoli formu sebereflexe. Libuje si ve své nadřazenosti a mocenském postavení, rád se kochá strachem, který vyvolává.

Zajímavou otázkou, kterou kniha nepřímo klade, je povaha zla v širším kontextu. Boblig je bezpochyby hlavním představitelem zla, ale co ti, kteří se na těch hrůzných událostech podíleli? Jednal každý z nich ze stejného důvodu? Věřili skutečně v pověry a ve svou misi boje proti ďáblu? Nebo je poháněl strach z mocného a nemilosrdného Bobliga, který neváhá zničit kohokoli, kdo by se mu postavil do cesty – včetně těch, kdo mu byli blízcí?

Četba mě několikrát přivedla k úvaze, zda si Kaplický nezvolil téma procesů s čarodějnicemi záměrně, aby jím mohl kritizovat politické procesy padesátých let. Po dočtení jsem již neměla pochyb – paralely jsou zřejmé, a právě tento kontext činí román stále aktuálním a naléhavým.