Kniha omezení přehled

24.10.2023

Vynikající básnická sbírka civilního, ztichlého, ale velice osobního a tlumeně drásavého ladění. Těžko říct, co vše tu má podloží autobiografické či autofikční a co je ryze básnická vize autora skrývajícího se za poněkud enigmatickým pseudonymem, nicméně zvolený tón a forma naznačují první možnost. Svět rozestřený na ploše sbírky je plný samoty a odcizení, a to i v rámci vztahů, svět chladného, ale jaksi zúčastněného, či dokonce silně účastného pozorování, vnímání toho, co se kolem děje i neděje. Jako by pozorovaný z auta (zde častý motiv, byť v poezii spíš vzácný), lhostejno zda jedoucího, stojícího či havarovaného, ale každopádně pozorovaný zjitřeně, ba vytřeštěně. Svět, kde je „chladno, inverze“ a kde „básně čtou nemocní lidé“. Ostatně skvěle to vystihuje i snímek na obálce.

Těžko o tom psát, je to taková nenápadně silná poezie jakési důvěrné, intimní cizosti (a zcizenosti), jinak řečeno: „Když přijde, má na sobě tři vrstvy černého oblečení. / Já také. / Tak velké je naše sblížení.“ Tato intimita v sobě často nese odpudivost, zvěcňující slizkost, leckdy přímo násilnost, a to zdaleka ne jen ve významu či podtónu erotickém a vztahovém. Autor ji vyjadřuje mimo jiné výraznou metaforou „ošklivého Česka“ (ať už si pod tím v různých básních – prostupuje totiž celou sbírkou - představíme cokoli).

(Kvazi)sebezpytnou reflexivnost a specifický rytmus (a hlas) básníkovy promluvy dobře ilustruje třeba jeden z prvních textů v knize, ale v jiných slovech a rovinách je to tam v podstatě všude:

Narodil jsem se obráceně, ale bez potíží,
jen jsem na chvíli zabloudil.
Nakonec mě vytáhli.
Od tří do třinácti jsem si rád povídal,
ale nejvíc sám se sebou.
Od patnácti do třiceti jsem spal sám se sebou,
až na výjimky.

V jedenatřiceti letech jsem se naučil jezdit autem a tím jsem ukončil své vzdělání.

Zbytek přeskočím.

Kde není místo pro mlčení, už není moc místa na nic.
I malé posunky se mění v malé schválnosti.
Je to jako mezi zeměmi
v době míru.

09.12.2021

Výjimečná věc. A tak upřímná – nebo už jsme doopravdy tak pohlceni nalháváním si a skrýváním se? V Aidsově poezii se kloubí intimní a společenskokritická vrstva a unikátní jsou zejména to, jak se prolínají. Lyrický mluvčí se prakticky ani nemůže dostat do role mravokárce, protože na všem, co popisuje jako "ošklivé Česko", se vědomě podílí. Pak nezbývá než sledovat kolibříky v televizi, myslet na pornohvězdy při odletu letadel a zůstat sám uprostřed prázdné zahrady.
Básně ve formě každodenních záznamů. Popisy únavy, pomalosti, zbytečností. Mnohdy nezajímavé skutečnosti ("Uprostřed chodníku ležela krabice od dortu / jako dárek / a pomalu ji pokrýval sníh.") vyústí v alarmující závěry ("Byl jsem zmatený, / jako by mě někdo pohladil.") Básně se v žádném případě nenachází v nějakém vakuu, naopak nekompromisně a přitom klidně zobrazují současnost. Obecné výrazy (jindy pro mě – zejména ve velkém množství – iritující) zde působí jako pečlivě zasazené miny, přechází se z konkrétního na obecné, i naopak.
Současnost se zjevuje jako neuspokojivá, maximálně tělesně uspokojující. Ošklivé Česko se ukazuje snad v každé básni ("Nutnost, peníze, jídlo. / Pozoruji trpaslici, jak se snaží vylézt na obrubník /a vytáhnout za sebou vozíček.") Veškerá determinace hraje v básních velkou roli. Je zde i spoustu motivů, které to "ošklivé Česko" v mnohém zpodobňují – ať už je to porno (stereotypy, role, nadřazenost), auta (izolace, osamění, odcizení – oddálení) nebo další (často typicky maskulinní) skutečnosti: zbraně, nemoc, onanie, válka. Jenže subjekt z vysokých pozic nemoralizuje, nýbrž sám do těchto problémů zapadá, ostatně nám to říká zcela vědomě a klidně, přestože se mu hnusí. Nepřichází žádná katarze, žádné osvobození, žádné řešení, pokračuje unavené a pomalé protloukání po znepokojivých interiérech. Přesto na mě má v něčem to temné zobrazení uklidňující efekt. Snad v tom, že vidím říkat věci na rovinu, bez afektu, bez sebemrskačství, bez touhy předvést se. Subjekt ztrácí zájem, pocity, je plný prázdnoty, ale alespoň si nic nenalhává. To je pro mě jeden uspokojivý aspekt celé knihy. Pro lyrického mluvčího to tak slavné není, ten pociťuje prchavé uspokojení jen při excitaci tělesných šťáv (následuje však vyprahnutí a touha nová) a v jedné vzácné chvíli, kdy "americký vědec oznamuje, že / mávne křídly padesátkrát za vteřinu / a to je pro něj důkaz stvoření světa." To je ale dáno jen náhodou, ne vlastním přičiněním. "Čistota zbavuje obtíží, / smrt léčí, / světlo odhrnuje noc ke straně." Jenomže nic z toho se netýká postav v knize – "Kdo se neléčí, může jen nakazit."
Vůbec nejvíc patologicky ze sbírky číší vztahy. Vyhořelé, odtažité, deformované na biologické potřeby, redukované na minimum komunikace, svázané předstíranou vzájemností, vedené ze setrvačnosti, připomínající víc válečnou situaci než uklidňující prostředí ("Když přijde, má na sobě tři vrstvy černého oblečení. / Já také. / Tak velké je naše sblížení.") Subjekt blízké sleduje jakoby z dálky, nikoliv jako své příbuzné, ale jako pozorované objekty. Nejtemněji se to projevuje ve vztahu k malým dětem ("To jsou mé děti, / říkám si s údivem, když otevřu oči, a dívám se / na jejich hladové obličeje."), jejichž bezbrannost a podmíněnost je ještě markantnější než u ostatních. I odporně se jevící postava plešouna, který se ve sbírce tu a tam vyskytuje, se ve výsledku jeví spíš jako nebohá persona, která "se světem uzavřela příměří" a "každé dopoledne musí nakrmit sumečky." To je pinoživý a směšný osud někoho, kdo "jde po kraji silnice / a z každého, kdo projede kolem, / se stává jeho nepřítel." Vůbec se setkáváme s řadou událostí, kterém mohou svoji bizarností přijít krapet humorné, následně nás však vyvádějí z míry (třeba již citovaná báseň s kočkou v krabici od dortu).
To auto na obálce se mi líbí. Ale to celá sbírka. Čtenář je na tom najednou stejně jako plešoun v jedné básni: "Zatímco spal, venku se setmělo. / Otevírá oči / a místo okolí vidí v okně sám sebe z nečekané blízkosti."

Silnice jsou pokryty sněhem,
příměstské autobusy se míhají za oknem jako záhada.

Samota ke mně promlouvá hlasem mravokárce
a opět mě dělá tím,
kdo rozbité věci dokáže vyhodit.
(s. 60)