Koho vypijou lišky přehled

https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160509/bmid_koho-vypijou-lisky-TfV-160509.jpg 4 315 315

Koupit Koupit eknihu Antikvariát

Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je běžnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamenává. Zvláštní výchova a patologické vztahy, jimiž je obklopena, ji uzavírají do izolace a El se postupně propadá do beznaděje. Toto vyprávění na pomezí prózy a poezie je lakonické, anekdotické, výraznou roli v něm hraje pointa jednotlivých minipříběhů. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě a zároveň přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální prózou, v níž záleží na každém slově.... celý text

Romány Literatura česká

Vydáno: 2013 , Host
více info...

Můj komentář

Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Koho vypijou lišky. Přihlašte se a napište ho.

Nové komentáře (85)

05.10.2024 4 z 5

Katka2382

Krásné, ale v podstatě smutné.

16.07.2024 3 z 5

VerStetinova

Moc se mi líbí ten nápad s 50 slovy na každou kapitolu. Četlo se mi to dobře, u některých kapitolek až mrazilo, nicméně mám podezření, že ve mně tato kniha dlouho nezůstane.

27.03.2024 5 z 5

EvikU.

Netradičně napsaná kniha z dob komunismu. El se narodí matce, která jí nechtěla. Celý život jí to dává najevo. Nakolik je to dobou, že je nešťastná a kolik je v tom její vůle se asi nedozvíme. Vliv na chování lidí ale doba měla.

El žije se svojí matkou a dědou. Na začátku je chvíli i otec, jenže jsou na denním pořádku hádky. Kniha je rozdělená na malinké kapitoly, která má každá jen 50 slov. Úderně popsaný jednotlivý problém, situace, příhoda. Nebo jen titulky z Rudého práva označené rokem vydání.

Na spoustu věcí si vzpomínám. Litovala jsem El, jak se k ní máma chovala. Vlivem okolností byla i odstrkované dítě ve třídě. Protože jejich rodina nebyla standardní. Maminka dělala věci po svém, vyčnívala a to společnost nepromíjela.

Děda vnáší vnučce trochu radosti, ale ani to není úplně ideální. Je plný zloby vůči době. Zabalené do divných slovíček jí vysvětluje pravidla tehdejší doby. “V lese jsou lišky, které toho, kdo nepůjde rovně, vypijou.

Kniha mi přinesla vzpomínky na tu dobu. I já vyrůstala za Gustava Husáka, skládala slib jisker, bony jsme neměli a kostel byl sprosté slovo. Kniha mě dostala nejen jejím obsahem, ale hlavně formou psaní. Někdy není potřeba omáčka kolem, aby jsme dostali chutné jídlo. Doporučuji.