Kolibrík přehled

Kolibřík je další knihou, kterou jsem si našla právě na základě zdejšího hodnocení. Tentokrát ovšem musím přiznat, že tohle určitě není kniha, kterou bych nechtěla minout.
Podobně jako mnozí další čtenáři jsem ji četla poměrně dlouho a občas jsem se musela vracet a připomínat si souvislosti. Humor je zde vzácné koření; mě jako Češku ovšem pobavil rozhovor Carrera – Carradori o tenisové turnajové prohře 6-0 a 6-1, respektive jeho pokračování, kdy Carreru o dva roky později deklasoval jistý Ivan Lendl: „A byl navíc o rok mladší, hubený jak lunt a měl jen jeden dres, ten, ve kterém nastoupil proti mně.“
Ne, není to snadné a jednoduché čtení, a já nepatřím mezi ty oslovené. Třeba Polední hodina se taky rozjížděla ztuha a dlouho mi trvalo, než jsem konečně začala chápat souvislosti, ale potom mě vtáhla a nepustila. Tady mě asi nejvíc zaujaly ty „střípky“, z nichž se životní osudy hlavní postavy postupně skládaly, ale stále jsem zůstávala v roli nestranného a hlavně nezaujatého pozorovatele.
Nelituju času stráveného s Kolibříkem, protože jsem zjistila to podstatné: určitě to není kniha pro běžné čtenáře naší knihovny.

„Nebyli stvořeni jeden pro druhého. Po pravdě řečeno, nikdo není stvořen pro nikoho dalšího a lidé jako Marina Molitor nejsou stvořeni ani sami pro sebe. Ona hledala jen nějaké útočiště, nějaký diskurs, aby mohla jít ještě chvíli dál, ale on nehledal nic menšího než štěstí. Ona mu vždycky lhala, to je pravda a to je špatné, to je moc špatné, protože lež je rakovina a šíří se dál, zapouští kořeny a mísí se se samotnou podstatou, kterou ničí, ale on udělal něco horšího: on jí věřil.“