Prokletí: Jaro komisaře Ricciardiho přehled

06.09.2022

Vzhledem k tomu, že mi doma leží všechny čtyři díly této série, dlouho jsem po přečtení prvního dílu neváhal a rázem se do druhého pustil.

No a vůbec jsem neprohloupil. Komisař Ricciardi a jeho parťák Maione jsou skvělá dvojka. Mají svoje problémy, stinné i silné stránky a Vás to prostě baví číst, protože je to napsané tak emotivně, jak kdyby to bylo ze života.

To, že komisař Ricciardi vidí mrtvé lidi a cítí jejich poslední emoce, jsem zmiňoval již v prvním díle. Opět se ale opakuje to, že díky této jeho schopnosti kniha nabízí sérii neotřelých momentek, které vůbec nesouvisí s dějem, ale čtenáře dokážou emotivně ohlodat až na kost.

Opět se potvrzuje, že Maurizio de Giovanni, coby rodilý Neapolan, má naprosto dokonale přečtenou dobu 30. let minulého století a stejně tak i skladbu lidí, která v té době žila. A to jak v bohatých čtvrtích, tak především v těch chudinských, ze kterých často pramení ty nejsilnější emoce. Tedy smutek a zoufalství, které prostupuje i dějem tohoto námětu.

Námět se totiž točí kolem stařenky, která v jedné takové chudinské čtvrti žila. Chudá ale úplně nebyla, protože ji mnoho lidí buď nemělo rádo a nebo ji znalo jako lichváře nebo kartářku. V obou případech jí ale její život způsobil smrt a tak přichází na řadu komisař Ricciardo, jeho parťák a rozjíždí perfektní pátračku.

Vyšetřovačka se nezvykle promítá s popisem života dané doby v Neapoli, s popisem toho, jak lidi v tehdejší době žili. Je to nezvyklé čtení, ale v kontextu vyšetřování hodně působivé. Hodně mě nadchnul například nápad se zápisníkem. Díky němu jsem byl hodně zvědavý na rozhovory s konkrétními osobami, které autor navíc ještě poměrně věrohodně popsal.

Druhý díl této série mě jednoznačně nezklamal. I proto jsem neváhal a rovnou se pustil do dílu třetího, který se odehrává v létě. A kdy jinde číst takovou knihu než v létě, dokud je ještě ve vzduchu cítit teplý voňavý odér z čerstvě rozkvetlých ibišků a oleandrů.