Kondor Srandovič přehled

25.11.2023

Memoárová kniha zachycující vzpomínky autorky (roč. 1932), která se narodila do rodiny Volyňských Čechů, na její dětství na východní Ukrajině až po návrat v březnu v roce 1947 do Československa. Vyprávění rozdělené do jednotlivých kapitol či příběhů mnohdy určité skutečnosti opakuje, avšak obsahuje i některé příběhy, které mají literární potenciál, podle mého názoru, překračující výrazně memoárovou formu (např. Miňka se musí zabít,aneb Co znamená vojennizacija“, Putování s uzeným prasetem aj.).

Kniha obsahuje skutečnosti zajímavé i ze sociologického či historického hlediska. Namátkově uvádím:
„V rámci boje proti náboženskému tmářství jsou již začátkem roku 1930 sovětskou vládou přísně zakázány veškeré církevní obřady: svatba, křest, pohřeb. Z většiny kostelů jsou odstraňovány kříže, duchovní jsou zatýkáni a vsazováni do vězení. Postupně je hodně kostelů zbouráno, přeměněno na sklady nebo kluby (například polský katolický kostel v Pulinu), nebo jsou z nich kolchozní sýpky.
Manželský svazek doznává velké volnosti, zejména v období, kdy dosahuje vrcholu tzv. „svobodná láska“. Ve městech jsou již dříve zřízeny tzv. ZAGSy, které slouží k registraci manželství, říká se tomu familiárně: zapsat se. Nyní stačí, když dvojice přijde a oznámí, že se chtějí „zapsat“. Úředník jim vydá potvrzení o manželství. Na druhé straně tyto ZAGSy slouží i ke zrušení manželství. Opět stačí, když se dvojice dostaví na úřad, do týdne nebo třeba za dva dny po „zapsání se“, a oznámí, že si to rozmysleli a rozhodli se „rozepsat“. A manželství je rozregistrováno, zrušeno. Jenže mnozí manželé se rozejdou, aniž by se rozregistrovali, a pak se jinde „zapíšou“ s někým jiným. Nikdo není stíhán pro bigamii. Tato „manželství“, která vedou k jedinému – k bájené nezodpovědnosti, mají velice brzy i jiné následky. Ty se dostavují v obrovském měřítku – celé tlupy „bezprizornikov“, dětí bez rodičů, se potulují po městech a sovětské úřady si s nimi nevědí rady. “ (str. 294/295)

Zajímavé také zkušenosti se znárodňováním, s nímž mnozí Volyňští Češi učinily dvojí zkušenost, jednou na východní Ukrajině spadající od 20. let 20. století a násl. pod SSSR, podruhé po svém návratu do Čech.

„Ale pak přišlo znárodnění. V roce 1949 se začalo mluvit o založení JZD. Jedním z nejvášnivějších aktivistů byl náš soused pan Havelka. O společném hospodaření přesvědčoval našeho tatínka velice naivními argumenty, spíše směšnými. Tvrdil, jaké to bude mít výhody: „Podívej, Tondo, dostaneš chuť na řízky, tak prostě řekneš – potřebuju prase. A vedení JZD ti dá vykrmeného pašíka. A máš to bez práce.“ Pan Havelka pozapomněl, že my jsme společné hospodaření poznali již na Okolku. Ale snad měli ti aktivisté tak mdlé mozky, že tomu všemu snad i věřili, že totiž bude něco, např. JZD vzkvétat samo od sebe, bez fyzického přičinění. Však asi proto ty výsledky společného hospodaření v JZD vypadaly tak, jak vypadaly. Zejména v 50. letech 20. století.“

Tak je vidět, že mdlost mozků některých aktivistů, ať už jakéhokoli ražení, vykazuje historicky setrvalou tendenci. Obávám se, že vzrůstající.