Konec štěstí přehled

04.02.2025

Divišovy básně jsou pro mě poezií nasranosti. V něčem mi to připomíná manželskou hádku, ve které se vytáhne vše od nevypraných ponožek po nezájem o děti - zkrátka úplně všechno, což se pak tomu druhému podtrhne a sečte. A Diviš takovou hádku vede s vládnoucími komunisty, s rodnou vlastí, se světem vůbec. Jak je v ráži, tak chrlí (křičí) slova a obrazy.
Zároveň jeho tvůrčí gesto vnímám jako onanii ega, protože ony slova a obrazy jsou jakoby schválně extravagantní. ("Mohl bych použít normální výraz, ale proč, když místo něj mám po ruce tohle silně příznakové synonymum - co na tom, že to v textu nenese žádnou funkci".)
To jsou za mě dva základní autorovy kompoziční postupy. Zejm. ten druhý tak vede k tomu, že mě jeho poezie spíš provokuje nebo přímo otravuje. A mám pocit, že je to vlastně záměr. ("Já jsem nasraný a ty budeš taky, až to dočteš.") Ale působivé mi to nepřipadá, protože mám pocit, že krom jakéhosi vzdoroaktu nemá autor moc co sdělit.
Nejsilnější mi tak Diviš připadá ve chvílích, kdy se "zapomene" a odváží upřímnosti (např. Renety u babičky).
Mám ale chuť přečíst divišovskou monografii Výstup na horu poezie a možná pak svůj názor poupravím.