Korespondence naruby přehled
Vladimír Syrovátka
Jádrem již čtvrté knihy tzv. dadakorespondence Vladimíra Syrovátky jsou dopisy, které autor adresoval významným úřadům a institucím (patří mezi ně Kancelář prezidenta republiky, Policejní prezidium České republiky, Nejvyšší kontrolní úřad, Ústavní soud či nejrůznější ministerstva). Autor v nich předkládá s naprosto vážnou tváří kuriózní stížnosti, žádá odpovědi na paradoxní otázky či navrhuje nejrůznější zlepšení (jak sám říká, dadaistické inovativní návrhy) či doporučení. Absolutní absence smyslu pro humor u téměř všech oslovených velmi zřetelně odhaluje vyprázdněnost frází a klišé i absurditu byrokratického systému, které se Vladimír Syrovátka svým působením snaží narušit a jímž chce vnést do našeho života neotřelý pohled a pestrost nekonvenčního myšlení.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Korespondence naruby. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Korespondence naruby v seznamech
v Přečtených | 2x |
v Chystám se číst | 2x |
„Při loňské dovolené, zprostředkované Vaší cestovní kanceláří, jsem utrpěl psychickou újmu na zdraví způsobenou tím, že se manželka na mořské pláži zamilovala do plavčíka. Měl jsem zkaženou dovolenou a dodnes trpím depresemi. Proto žádám finanční odškodnění ve výši 100 000 Kč.“
Jak odpovědět na podobný dopis, který v dnešní právně vynalézavé době může, ale také nemusí, být myšlen vážně? Obrázek si o tom můžete udělat prostřednictvím tohoto titulu, v němž Vladimír Syrovátka otiskuje listovní korespondenci s desítkami různých institucí, firem a společností. Že si z dotyčných utahuje, pochopí jen málokterá protistrana, ale o to lepší jsou pak ty odpovědi, které kápnou adresátovi do noty. Napůl legrační a napůl smutné je však celkové vyznění, kdy se ukazuje, jak snadno se dá v normální komunikaci schovat za prázdné úřednické fráze. Ačkoliv naprosto chápu nezbytnost takového počínání, přeci jen si myslím, že upnutý límeček je třeba občas povolit a „nepodělat se“ hned z každého vykřičníku.