Král utopenců přehled

28.05.2021

Soubor povídek velmi různé kvality. Je tu spousta báječných věcí: krásné, skoro až básnické obraty, vynikající detaily a postřehy, znepokojivé náznaky i obyčejné lidské city. Zajímavý nápad je i to, že každá další povídka je o něco delší, než ta předchozí.
„Kotě“ na půl stránky a „Velbloud“ na 3/4 stránky jsou příjemně náznakové a člověk je nucen domýšlet, co je v nich za metafory. Následujících 6 povídek („Město, které odvysílalo zprávu“, „Mandarinkový cech“, „Nevinní“, „O dědech Mrázech“, „Bratr Mrazivého“, „Čtrnáct románů Alexeje Cvetkova“) mě fakt hodně bavilo a „Cenart“ bylo zvláštně praštěné. Kniha příjemně gradovala a já se těšila na další delší povídky - jak se hezky čtenářsky poměju - však jsem byla teprve na str. 67 z 290. Radovala jsem se, že jsem díky Výzvě objevila zase jednu vynikající knihu.
Jenže pak moje nadšení postupně opadalo, až se změnilo v nechuť číst dál. Posledních 5 dlouhých povídek („30. 4. 2020“, „Světová revoluce“, „Král utopenců“, „Zprávy“, „Skvrna“) jsem (do)četla jen protože jsem to nechtěla vzdát v naději, že mezi plevami objevím další perlu (což se občas skutečně stalo). Jako by autorovi slušely jen ty náznaky a „kratší stopáž“ a když se má více rozepsat, myšlenky se mu rozutečou a skáčou jako tenisáky, jako by byl ve vytržení a nemohl ten proud slov zarazit, kupí na sebe kdeco, ale nejde to dohromady a ty úžasné wow momenty zapadnou v dortu pejska a kočičky. A to je velká škoda, protože autor má zajímavé myšlenky a obzvlášť jeho načrtnuté antiutopie jsou skvěle mrazivé a evokují laťku 1984.
---
„Zatoužil jsem, aby se jednou na semaforu objevila ještě jedna barva - „musíš jít“ nebo „nemůžeš nejít“.“
---
„Všechny revoluce mají stejný program: ať všichni všechno odevzdají, ať už nikdo nerozkazuje.“