Královna ostrova Ugu přehled

29.05.2021

Na knížku Josefa Adlera Královna ostrova Ugu jsem se velmi těšil, nabuzen autorovými pěknými předchozími díly Krásná vyzvědačka (1925) a navazující Hraběnkou Takácsovou; napínavými béčkovými romány na pomezí naivního špionážního thrilleru, mysteriozního horroru, braku a červené knihovny. Podle dostupných zmínek byly tyto dva romány velmi úspěšné - první z nich byl dokonce zfilmován - a to Adlera nepochybně povzbudilo do dalšího psaní. Obálku Královny ostrova Ugu vydavatel dokonce sebevědomě vyzdobil Adlerovou fotografií. No. Knížka Královna ostrova Ugu, jejíž název mnoho slibuje, je však hodně špatná. Nazval bych ji přímo komerčním literárním odpadem, i když jistou roztomilost jí nelze upřít. Adler se zde už vymanil z naivity stylu a slohu, patrné v Krásné vyzvědačce, co se však naprosto nepovedlo, je příběh; tak hloupý, předvídatelný a nesmyslný, až to bolí. Pohleďte však nejprve na první řádky knihy, na ten pěkný ostrý úvod v mile archaickém a přitom sexy drsném americkém stylu předválečné doby: "Víš, co je nového, miloušku?" řekla Lili. Její otázkou nebyl jsem ani v nejmenším překvapen. Ostatně jsem této věty nepokládal vůbec za otázku. Byl to způsob její řeči, jímž prostě začínala rozhovor, do něhož se jí příliš nechtělo. Bylo to jakési delikátní upozornění s její strany, že mi chce říci cosi, co nebude pro mně valně příjemné." - A o kus dál: "Když jsem onoho jitra po příšerné noční bouři a zuřivé vichřici, kdy mě vítr srážel stovky metrů a opět mě prudce vynášel, kdy mě klikaté nespočetné blesky oslepovaly a hustý liják zalepoval mi oči, když jsem onoho jitra s porouchaným aparátem (rozuměj: letadlem) zcela vysílen, nadobro mrtev a takřka v bezvědomí jakoby po paměti přistál na pařížském letišti, byl bych býval málem ušlapán a rozmačkán pařížskými krasavicemi, které mě chtěly hned na letišti odměniti polibky za moji šílenou a nesmyslnou odvahu." - Potud dobré, říkáte si, vyvíjí se to - v rámci lehkého dobrodružného žánru - dobře, má to šmrnc, co bude dál? Dál nic moc. Příběh jen tento: mladý inženýr Jiří Kondor je opuštěn svou snoubenkou, krásnou herečkou Lili. Aby zapomněl, utápí svůj život v dobrodružstvích. Protože se chová nezdárně, rozhodne se jeho otec továrník, že synovi vnutí sňatek s nevěstou, kterou mu sám vybral: Nelly Šeborovou, dcerou miliardáře, který zbohatl na jihoafrických diamantových polích. Jiří však sňatek rázně odmítá, aniž Nelly Šeborovou kdy spatřil; je to přece dravý emancipovaný muž moderního střihu. Nestojí o žádnou Nelly! Sám si určí svůj budoucí život. Nechává se však zaměstnat v otcově firmě. Posléze je vyslán vyřizovat firemní záležitosti do Bristolu. Když se nalodí, parníku jménem Nelly (mrk, mrk, můj drahý čtenáři) se záhadně porouchá kormidlo. Kapitán však naplno pouští motory a neřiditelná loď uhání oceánem do neznáma. Takřka ztroskotává u ostrova Ugu, který obývají sice černoši, ale jeho královnou je kupodivu krásná běloška - a ona, pro Kristovy rány, se jmenuje Nelly... Ďábelské náhody, že? Nebudu tě, milý čtenáři, dále zatěžovat líčením děje a nesmyslných pseudodobrodružství, které Jiří Kondor na ostrově Ugu prožívá, aby se v závěru dozvěděl to, co trýzněný konzument knihy už tuší cca od strany 29: tedy že to celé je rafinovaný inscenovaný komplot a sehrané divadlo (nikoli v tomto nepodobný jinak velmi dobrému filmu Hra od Davida Finchera) ušitý z výchovných důvodů na Jiřího Kondora, že ruka skončí v rukávě, nezkrotný floutek Jiří dojde k pokání a polibek a opona. "Umlčel jsem ji novým polibkem a zašeptal jí do růžového ouška. "Promiň, Nelly, ale byl jsem tehdy velký hlupák!" - No, jako hlupák si připadá čtenář, který tu slátaninu dočetl od konce, tedy já. Pravda, moc blbých knih jsem v živote nečetl a nedočetl, ale tato je extrémně blbá. Kromě prostoduchého děje je ovšem text prošpikován - nevím proč - sáhodlouhými vysvětlujícími proslovy a k neučtení rozsáhlými prohlášeními jednotlivých postav. Umím si ovšem představit, že by mohl podle jejího syžetu vzniknout film typu naivní prvorepublikové limonády. Coby text se to strávit nedá ani pod vlivem alkoholu. Místy je to opravdu roztomilé, ale mozek ku psaní přizván zjevně nebyl. Adlere, Adlere, cos mi to udělal. - Jedinou hvězdu dávám za styl.