Křestanství a kultura přehled

01.01.2025

"Křesťanství nezavírá oči před temnou a zdémonizovanou skutečností přírody, kultury a světa. Nepovažuje ji však za důvod, aby proklel a zatratil časný řád stvoření. Nevidí jen hřích, vzpouru, lež a démonii idolatrie. Vnímá také neštěstí, smutek a bolest, slzy a zoufalství lží a klamem poníženého světa a jeho věcí. Přistupuje proto k němu s rozechvěným, milosrdným a bratrským srdcem. Je přesvědčen, že i hříchem raněná, lží poskvrněná a zrazená příroda a kultura si stále zaslouží naši lásku a že o ní přímo prosí a na ni čeká. Křesťan nepřijímá netrpělivost manichejců a gnostiků, nevzdává se naděje na vykoupení a spásu."

Kultura, jak je v této eseji chápána, samozřejmě není jen souhrn lidského uměleckého vyjadřování. Je to vše, čím se člověk zušlechťuje – pokrok mravů a institucí ku prospěchu sebe a lidstva. Jejím prvotním subjektem je osoba ve všech rozměrech bytí, ale je to také prostředí, ve kterém se osoba kultivuje.
Osvícenství kdysi tvrdilo, že křesťanství je jen jedna část kultury, jakási její dětská fáze, odsouzená k zapomenutí na smetišti dějin. Křesťanství samo se chápe jinak: nevzniklo jako výsledek kulturní tvořivosti lidského mozku nebo srdce. Ví, že vzniklo ze svrchovaného vstupu Boha do dějin lidství. Kristovo království prostě není z tohoto světa.

Esej Karla Vrány argumentačně dokládá, že křesťanství není ze světa, ale je zde pro svět a pro člověka. Kulturu obohacuje a zároveň z ní čerpá. Navazuje na ni a rozvíjí ji (teologicky řečeno: milost přirozenost neruší, předpokládá ji a zdokonaluje). Také přesahuje každou konkrétní kulturu: jen proto, že Ježíš mluvil aramejsky a evangelisté řecky, nedělá z aramejské nebo řecké kultury vhodnější prostor pro přijetí křesťanství.
A úskalí toho vztahu? Mohou nastat tehdy, když jedna z vlastností vazby kultury a křesťanství (tedy: různost a podobnost) nebude korigována tou druhou: v prvním případě hrozí, že křesťanům na světě nebude záležet, že najdou hodnoty jen sami v sobě a svět nechají jemu napospas jako něco hříšného, dočasného, zkaženého a beztak odsouzeného k zániku. V tom druhém zase hrozí, že křesťané se začnou světu klanět, přizpůsobovat, rozpouštět se v něm.

Líbilo se mi to číst, jen jsem nemohl přehlédnout, jak se výše shrnutá základní pravidla na stránkách znova a znova opakují (a navíc to jen rozvádí, byť podnětně, oficiální a již dříve zveřejněné církevní učení). Byl jsem z toho nesvůj, vždyť je to esej legendárního teologa Vrány, tomu by se něco takového přece nemělo stávat, ten by měl mít každou myšlenku původní a jedinečnou, ne? Ale knížka nebyla dlouhá, jen taková jednovečerní jednohubka, tak jsem to prostě bral tak, že si párkrát přečtu v různých variantách totéž.