Láska z Éroplánu přehled

22.09.2024

Jde o klasický příběh zakázané lásky, které se mi líbí. Autorka to vystihla v moderní době. Vztah, který se tam odehrává není v dnešní době nic s čím by se některé holky nesetkali. Celkově mě kniha bavila

(SPOILER) Už jsem pár podobných příběhů četla - slátaniny bez děje, které spíš působí jako fanfikce od nadržených puberťaček, než klasické romantické příběhy. Nechci však všechny házet do jednoho pytle - občas se v té snůšce blbostí najde jedna fakt dobrá věc, která stojí za přečtení. Láska z Éroplánu však NENÍ ten případ. Na tomto případu jsou nejvíce zarážející a do očí bijící dvě věci, které u oficiálně vydaných knih prostě nemůžu přehlížet:
1) způsob vyprávění - začátek vypadá celkem slibně. Hrdinka popisuje své typické ráno, svůj normální život, předtím, než ho změní osudový okamžik. Od té doby jde ale všechno z kopce.
Místo dialogů, ve kterých bychom se dozvěděli užitečné informace, tu máme i na stránku dlouhé monology, kdy jedna postava vysvětluje, nebo převypravuje, dalším postavám určitou situaci. A ne jednou. Stejným způsobem často postavy zodpovídají otázky, ale navíc přidají i řadu nepodstatných informací, na které se nikdo neptal a doslova nejsou pro danou situaci důležité. Autorka úplně ignoruje snad nejdůležitější pravidlo při každém psaní - show, don´t tell.
Postavy mluví příšernou spisovnou češtinou, která snad není běžná ani v Praze. Neříkejte mi, že dnešní děcka nepoužívají hovorovou češtinu a v každý druhý větě není sprostý slovo. Tady všechny postavy mluví naprosto stejným způsobem - není zde jazyková ani kulturní rozmanitost.
Všechny zajímavý situace se zde buď nevyskytují, nebo se ztratí v letmém popisu událostí. Důležité okamžiky se řeší před skupinou minimálně pěti dalších lidí. Neexistuje, aby si postavy vyříkávaly věci v soukromí - obvzlášť, když potřebují řešit něco soukromého nebo tajného.
2) příběh - nemám nic proti tropu "zakázaná láska". Přijde mi to jako velmi zajímavý příběhový oblouk, se kterým se může dobře pracovat. Hlavně se s ním dá pracovat v kontextu vztahu mezi postavami a jejich vývojem. O což se, pravděpodobně, snažila i sama autorka. Co je ale naprosto, alespoň pro mě nepochopitelné, je téma oné zakázané lásky. Pár dní předtím, než jsem začala tuto knihu číst, jsem poslouchala podcast o klukovi, kterého v pubertě několik let sexuálně zneužíval učitel, kterého považoval za přítele. A když jsem si uvědomila, o čem tento příběh vlastně má být (protože jsem nečetla synopsi), chtělo se mi začít zvracet. Nejde o to, jaký je mezi nimi věkový rozdíl, a že to vlastně není pedofilie (jak nám několik postav taky řekne), ale že učitel chce píchat svou neplnoletou studentku. Když si určité situace představíte v opačném kontextu, je to automaticky naprosto nepřípustné a minimálně by ho měli na hodinu vyhodit. Ale ne - je to oboustranné, takže je to v pořádku. Chtělo se mi křičet a zvracet zároveň, vyškrabat si oči a stáhnout z kůže. Tak odporný to pro mě je. Postavy se navíc k dané situaci staví velmi laxně a vlastně to podporují. Jakoby to bylo něco normálního. NE, NENÍ TO NORMÁLNÍ!
Navíc je zde spousta vedlejších linek, které na celkový děj nemají vůbec žádný vliv, anebo vyšumí do prázdna, viz. Erikův muzikál. Když už tam nějaký konflikt chci dát, tak ho využiju do mrtě, a ne, že se párkrát zmíním o tom, jak to bude těžký, a pak neukážu, jak to ta postava má opravdu těžký.
Na blogu paní autorky jsem se dočetla, že chystá druhý díl. Je možné, že až ta kniha vyjde, tak dostanu nějaký zkrat a přečtu si ji. Ale pokud to bude psáno stejným stylem a bude to opět o hovně, tak to asi ani nemá cenu.
Tato kniha mě frustrovala takovým způsobem, že jsem se při čtení určitých pasáží smála ze zoufalství. A to se mi nestalo ani u čtení 365 dní.